Jak dozrávalo Léto v příbězích
Když dostane různorodá skupina tvůrců naprosto stejné zadání, nikdy nevzniknou dva stejné texty. Téma „Jablka na horizontu“, které se stalo ústředním motivem pro novou povídkovou sbírku Léto v příbězích, zafungovalo jako ideální odrazový můstek pro autorskou fantazii. Jak sami uvidíte, pro někoho tahle slova představovala hmatatelný nástroj ke splnění snu a letní nostalgii, pro jiného nedosažitelnou pravdu, symbol celoživotní práce nebo dokonce záhadnou anomálii v hlubinách vesmíru. Výsledná antologie tak nabízí pestrou mozaiku žánrů i stylů, která jasně ukazuje, jak svobodné a nevyzpytatelné tvůrčí psaní je.
Vyzpovídali jsme šestici autorů, jejichž příběhy ve sbírce najdete. Zajímalo nás, jak se jim pracovalo s omezeným rozsahem a jak vlastně vypadá jejich běžný literární proces. Ukazuje se, že co autor, to unikátní systém. Odpovědi poodhalují nejen to, jak bolavé nebo naopak osvobozující umí být proškrtávání textu, ale přinášejí i cenná doporučení pro ty, kteří se pokouší prosadit s vlastním rukopisem.
Nakoukněte s námi do tvůrčí kuchyně a zjistěte, jak Léto v příbězích postupně dozrávalo.
Veronika Vrzalová (autorka povídky Místní specialista)
"Ondřej se najednou cítí divně. Jako by mu celým tělem projel blesk. Od prstů na nohou až do mozku, s krátkou zastávkou v podbřišku. Něco podobného už přece cítil. Před dvěma lety v létě… Dívá se na rudě zářící konec cigarety a snaží se vtáhnout do plic hořký kouř."
Jaká byla vaše první reakce, když jste zjistila, že téma soutěže zní „Jablka na horizontu“? Naskočil vám nápad na příběh okamžitě, nebo přišel až později?
Nápad na to, kde se příběh bude odehrávat, přišel hned, věděla jsem, že ho umístím do Itálie. Ale že se nakonec vrátí postavy Ondřeje a Ani, to přišlo o trošku později, stejně tak jako pointa. Ondra si o to prostě řekl sám. :)
Jablka na horizontu mohou symbolizovat ledacos – od naděje přes letní nostalgii až po nedosažitelný cíl nebo zakázané ovoce. Co konkrétně představují ve vaší povídce?
V mé povídce jsou jablka nástrojem ke splnění snu. Brigáda v zahraničí, kde se Ondra znovu potkává se svou letní láskou a zároveň si může vydělat peníze na novou techniku, aby mohl pokračovat ve svém snu stát se DJem.
Jak se vám pracovalo s omezeným rozsahem? Měla jste od začátku jasně danou kostru, nebo to byl spíše proces neustálého proškrtávání?
Můj proces psaní s omezeným rozsahem bývá vždy stejný. Píšu, píšu, píšu a pak škrtám a češu. Práce s omezeným rozsahem je pro mě fajn. Dává mi jasné mantinely.
Každý tvůrce má vlastní systém – někdo si pečlivě tvoří zápisky a osnovy, jiný prostě sedne a píše. Jaký je váš tvůrčí proces a jak vypadal u tohoto soutěžního textu?
Můj tvůrčí proces bývá: hrubá kostra, plán, odkud kam se chci v povídce dostat, ale sem tam se stane, že si postavy v procesu tvoření řeknou o jiný příběh.
Co byste doporučila těm, kteří se snaží prosadit v soutěžích nebo vydat vlastni rukopis?
Pište, pište a pište. Nechte si zadávat témata, která vám nesedí, dělejte spisovatelská cvičení a sledujte svět kolem sebe. Sněte a nechávejte myšlenky plynout. Nejlepší nápady přichází “z ničeho”.
A na závěr – jaká kniha je vaší letní stálicí, ke které se ráda vracíte?
Asi ta moje – Florencie, moje (sebe)láska. Sice se neodehrává v létě, ale má pro mě feel-good poselství.
Laura Pokorná (autorka povídky Použitý materiál)
"Musel to být osud, tvrdil. Oba jsme stáli na stejné životní křižovatce, ale vydat jsme se mohli jakýmkoliv směrem – a přesto jsme si zvolili stejnou cestu. Náhoda? K takovému setkání dojde jen jednou za život, vykládal mi. Nebo možná jednou za sto let. Měli jsme štěstí, protože toho mlžného jarního rána se celý vesmír spojil jenom proto, aby vytvořil něco krásného, něco, co prý přetrvá věky."
Jaká byla vaše první reakce, když jste zjistila, že téma soutěže zní „Jablka na horizontu“? Naskočil vám nápad na příběh okamžitě, nebo přišel až později?
Celkem zřetelně si vzpomínám, že když jsem téma soutěže viděla poprvé, řekla jsem si něco ve smyslu – tak to fakt není pro mě. Jablka jsem odsunula kamsi do pozadí a na nějaký čas úplně zapomněla, že tam vůbec jsou. Až teprve později se v mém životě muselo sejít několik zážitků a zkušeností, aby se probudily první zárodky nápadu. Povídka pak začala vznikat více méně sama od sebe. I když se tak jedná o fikci, Použitý materiál je pro mě hodně osobní.
Jablka na horizontu mohou symbolizovat ledacos – od naděje přes letní nostalgii až po nedosažitelný cíl nebo zakázané ovoce. Co konkrétně představují ve vaší povídce?
Jablka na horizontu jsou motivem, který se povídkou prolíná v několika rovinách. Vystupují jednak jako kulisa ve své fyzické formě, jednak jako cosi nehmatatelného v dáli. Něco, co máme těsně na dosah jako horizont, a přesto na to nedosáhneme. Právě jejich druhou podobu si musí každý čtenář ohmatat sám. Pro někoho to může být nadpřirozeno, pro jiného možná pravda. Pravda nejen o světě, ale i o nás samých.
Jak se vám pracovalo s omezeným rozsahem? Měla jste od začátku jasně danou kostru, nebo to byl spíše proces neustálého proškrtávání?
S omezeným rozsahem jsem zvyklá pracovat, takže mi to nedělalo problém. Umím si poměrně dobře rozvrhnout, co provést s prostorem, který mám k dispozici. Jasně danou kostru jsem ale neměla a ani na proškrtávání tentokrát nedošlo.
Každý tvůrce má vlastní systém – někdo si pečlivě tvoří zápisky a osnovy, jiný prostě sedne a píše. Jaký je váš tvůrčí proces a jak vypadal u tohoto soutěžního textu?
Můj systém by se dal asi nejlépe popsat jako fotogalerie. Když dostanu nápad, házím na papír každý obraz, co mě zrovna napadne. Někdy je to scéna, jindy věta, občas jenom pocit. Podobně jako když jde člověk do přírody a fotí, co ho zrovna zaujme. Nakonec ale skončí doma na gauči a musí tu hromadu fotek roztřídit a promazat a až potom začít přidávat popisky. Je to na první pohled velmi chaotický způsob, ale právě to mě na tom baví – sledovat, jak povídka žije vlastním životem a dostává tvar. Občas mám pocit, že mě k tomu vlastně ani nepotřebuje.
Co byste doporučila těm, kteří se snaží prosadit v soutěžích nebo vydat vlastní rukopis?
Aby se soutěže neúčastnili jenom proto, že ji chtějí vyhrát. Povídky, co měly největší úspěch, byly vždycky ty, u kterých jsem to nečekala, ale bavilo mě je psát. Jakmile jsem psala s vidinou zviditelnění nebo vítězství, ty texty prostě nebyly dobré. Pocitově nebyly tak úplně moje. Takže pište, ale jen pokud vás to baví. A nevzdávejte se.
A na závěr – jaká kniha je vaší letní stálicí, ke které se ráda vracíte?
K jedné konkrétní knize se nevracím, ale spíše k autorovi. Už řadu let (i lét) mě provází Brandon Sanderson a doufám, že spolu ještě nějakou dobu vydržíme.
David Seltenreich (autor povídky Až ona přijde na můj sad)
"Posadil se na kraj postele, vyzul se z bačkor, srovnal je pečlivě vedle sebe, přesně tak správně, jak mají být, jak je vždy dával. Vůbec kolem postele srovnal vše, jak byl zvyklý, všechny papírky a knížky, srovnal to, srovnal, naposledy v tomto domě."
Jaká byla vaše první reakce, když jste zjistil, že téma soutěže zní „Jablka na horizontu“? Naskočil vám nápad na příběh okamžitě, nebo přišel až později?
Šlo to postupně. Vždycky začnu od jednoho obrazu, který se objeví hned, a k němu postupně přistavuji celý příběh.
Jablka na horizontu mohou symbolizovat ledacos – od naděje přes letní nostalgii až po nedosažitelný cíl nebo zakázané ovoce. Co konkrétně představují ve vaší povídce?
V mé povídce je to symbol celoživotního díla a jejich utrhnutím se život také uzavírá. Krom toho (nebo právě proto) také symbolizují všední, ale o to silnější krásu.
Jak se vám pracovalo s omezeným rozsahem? Měl jste od začátku jasně danou kostru, nebo to byl spíše proces neustálého proškrtávání?
Rozsah mi naštěstí tak nějak vyšel sám od sebe. V závěru tvorby jsem musel lehce škrtat, ale nebylo to nijak zásadní.
Každý tvůrce má vlastní systém – někdo si pečlivě tvoří zápisky a osnovy, jiný prostě sedne a píše. Jaký je váš tvůrčí proces a jak vypadal u tohoto soutěžního textu?
Na zápisky a osnovy příliš nedám. Od prvotní ideje se pak všechno ostatní nějak samo odvine. A často příběh skončí jinak, než bych si na začátku představoval, protože si o to prostě sám řekne. Důležitá je pro mě lehkost, která se s přílišným plánováním neslučuje.
Co byste doporučil těm, kteří se snaží prosadit v soutěžích nebo vydat vlastní rukopis?
Bohužel platí to, co v malbě – je potřeba psát co nejvíc a jen nějakých deset procent bude ve výsledku stát za to. První dílo nikdy dokonalost nepřinese, ale přesto musí vzniknout, aby nás k ní přiblížilo. Jinak bych ale řekl především to, že nemá cenu snažit se kohokoliv napodobovat, byť by to byl náš sebeoblíbenější autor. Upřímnost a autentičnost se pozná a čtenáři ji ocení mnohem víc.
A na závěr – jaká kniha je vaší letní stálicí, ke které se rád vracíte?
Léto jako čas lásky, života i jejich konců popsal krásným poetickým jazykem třeba František Hrubín ve své Romanci pro křídlovku.
Andrea Čekanová (autorka povídky Až dozraje bouřka)
"Chvíli váhala, než přikývla. Vzala ho do dětského pokoje, kde stála malba, kterou pojmenovala Jablka na horizontu. Nebylo to nic výjimečného. Nebylo to dílo s hlubokou koncepcí. Byly to jen dva stromy na kopci. Kmeny tvořily čáry, jež malovala, když tehdy přijel. Oblohu, když mu přinesla kachnu. Zbytek domalovala včera večer, když cítila, že v ní dozrává rozhodnutí. Jeden strom byl obsypaný šťavnatými plody a druhý suchý. Společně se rýsovaly proti nebi."
Jaká byla vaše první reakce, když jste zjistila, že téma soutěže zní „Jablka na horizontu“? Naskočil vám nápad na příběh okamžitě, nebo přišel až později?
Prvně jsem si řekla, že tohle téma není pro mě a nic psát nebudu. Jenže mi nějak uvízlo v paměti a nakonec zvítězila chuť napsat si něco ve stylu Madisonských mostů a na chvíli opustit své psaní ve stylu „Kriminálka Plzeň“.
Jablka na horizontu mohou symbolizovat ledacos – od naděje přes letní nostalgii až po nedosažitelný cíl nebo zakázané ovoce. Co konkrétně představují ve vaší povídce?
Symbolika je v mé povídce Až dozraje bouřka jedním ze základních stavebních kamenů. Jabloň zde představuje vytrvalost, která nese plody, a zároveň stojí v kontrastu s bouřkou – ta trvá jen okamžik, ale může strom zničit, nebo mu dát sílu růst.
Jak se vám pracovalo s omezeným rozsahem? Měla jste od začátku jasně danou kostru, nebo to byl spíše proces neustálého proškrtávání?
S rozsahem většinou problém nemívám. Tady jsem přestřelila víc, než jsem čekala. Chvíli jsem zvažovala, že ji do soutěže nepošlu a raději povídku rozepíšu na kratší novelu. Ale nakonec jsem si proces škrtání užila.
Každý tvůrce má vlastní systém – někdo si pečlivě tvoří zápisky a osnovy, jiný prostě sedne a píše. Jaký je váš tvůrčí proces a jak vypadal u tohoto soutěžního textu?
Málokdy mám jasně danou osnovu. Tenhle příběh byl výjimkou až do chvíle, kdy se postavy začaly dožadovat více prostoru. Překvapilo mě, jak živoucí dokáže být příběh, ve kterém nikoho nezabiju. Haha. Navzdory tomu, že to není můj běžný styl, jsem si psaní užívala.
Co byste doporučila těm, kteří se snaží prosadit v soutěžích nebo vydat vlastní rukopis?
Zjistit si o soutěži nebo nakladateli co nejvíce informací, dobře si přečíst podmínky a opravdu je dodržet. A nejdůležitější je nevzdávat se – chce to trpělivost a pokoru.
A na závěr – jaká kniha je vaší letní stálicí, ke které se ráda vracíte?
V létě nemám moc času na čtení ani na psaní. Ale žádnou knihu jsem v životě nečetla tolikrát jako Harryho Pottera. Na paty mu šlapou tituly jako Růže pro Algernon, Stoletý stařík nebo Dlouhý pochod.
Vojtěch Kinter (autor povídky Částice a částky)
"Své předchozí výsledky jsme museli korigovat, třebaže jsou nadále šokující. Ony objekty na horizontu nám již nepřipomínají jablka, nýbrž hrušky. To je pro nás ovšem jen dalším podnětem k tázání a zkoumání. Apeluji znovu na veřejnost, aby náš výzkum neváhala finančně podpořit a…"
Jaká byla vaše první reakce, když jste zjistil, že téma soutěže zní „Jablka na horizontu“? Naskočil vám nápad na příběh okamžitě, nebo přišel až později?
Na nějakou první reakci si nepamatuji. Myslím, že to bylo tak, že jsem si nechal ta slova nejprve trochu projít hlavou a konkrétní nápad i téma přišly až postupně.
Jablka na horizontu mohou symbolizovat ledacos – od naděje přes letní nostalgii až po nedosažitelný cíl nebo zakázané ovoce. Co konkrétně představují ve vaší povídce?
Musím přiznat, že jsem nesahal po různých symbolických významech a téma pojal poněkud přízemněji, materiálněji. Jablka na horizontu jsou v mé povídce prostě záhadnou hmotou v hlubinách vesmíru, jejíž objev zmate pár hlav. A pro pár jiných hlav zase představí příležitost k drobnému zisku.
Jak se vám pracovalo s omezeným rozsahem? Měl jste od začátku jasně danou kostru, nebo to byl spíše proces neustálého proškrtávání?
Omezený rozsah pro mě naštěstí nebyl zásadní problém. Obecně to samozřejmě je jistá nesnáz, ale případě "Částic a částek" se rozsah šťastně sešel s velikostí námětu.
Každý tvůrce má vlastní systém – někdo si pečlivě tvoří zápisky a osnovy, jiný prostě sedne a píše. Jaký je váš tvůrčí proces a jak vypadal u tohoto soutěžního textu?
Vlastně ani nevím, jak u mě tvůrčí proces vypadá. Většinou tápám, mám pocit, že nevznikne vůbec nic, ale pak se třeba chytím nějakého nahodilého nápadu, něco s ním dělám a občas z toho vzejde i nějaký výsledek. Nejinak tomu bylo i u "Částic a částek". Chytil jsem se fyzikálního konceptu "horizontu událostí" (neskutečně poetické spojení) a spojil ho s příbuzným konceptem "horizontu částic". Když jsem je propojil se satiricky pojatou realitou mediálního světa v nedaleké budoucnosti (jak přišlo na tohle, to si vážně nepamatuji...), tak už vlastně stačilo jenom psát, psát a dopsat.
Co byste doporučil těm, kteří se snaží prosadit v soutěžích nebo vydat vlastní rukopis?
No, po pravdě nevím, jestli jsem ten pravý, kdo by v tomhle měl dávat nějaké tipy či rady. Mohu ale říct, že se mi osvědčuje psát pravidelně, pokud možno denně. Může stačit třeba i půlhodina. A jinak bych řekl, že je také vhodné se nenechat rozhodit případným neúspěchem, pokud autora baví to, co píše, a má v to aspoň nějakou důvěru.
A na závěr – jaká kniha je vaší letní stálicí, ke které se rád vracíte?
Nemám to tak, že bych se k nějaké knize vracel zrovna na léto. Čas od času se ale vracím ke Kunderovým románům, zvláště k Žertu, protože i když mám po té době jeho myšlenky a témata tak nějak vstřebané, pokaždé mě svět toho románu spolehlivě vtáhne.
Jarka Jendrisková (autorka povídky Kalupinka a Malináče)
„Vidíš támhle ty rozbité úly? Tak tam jsem míval včely. Největší včelstvo v okolí, až z Prahy si k nám jezdili pro med. Když jabloně kvetly, hučelo to v korunách, neznám krásnější hudbu. Jabloně a včely si totiž povídají, víš ? Včely bzučí: smíme, smíme, smíme? A jabloně šumí: smíte, smíte, smíte...“
Jaká byla vaše první reakce, když jste zjistila, že téma soutěže zní „Jablka na horizontu“? Naskočil vám nápad na příběh okamžitě, nebo přišel až později?
Téma mě nadchlo, věděla jsem, že má úžasný potenciál. Nápady se pak jen hrnuly.
Jablka na horizontu mohou symbolizovat ledacos – od naděje přes letní nostalgii až po nedosažitelný cíl nebo zakázané ovoce. Co konkrétně představují ve vaší povídce?
V mé povídce je to splněný sen a náprava starých křivd.
Jak se vám pracovalo s omezeným rozsahem? Měla jste od začátku jasně danou kostru, nebo to byl spíše proces neustálého proškrtávání?
Já nemívám problém s omezeným rozsahem. Píšu dost k věci, nenechávám se unést nadměrnými popisy. Myslím, že tento styl je dnes oblíbený, čtenáři vyžadují čtivost, to vím ze zkušenosti své i čtenářů v knihovně (pracuji jako knihovnice).
Každý tvůrce má vlastní systém – někdo si pečlivě tvoří zápisky a osnovy, jiný prostě sedne a píše. Jaký je váš tvůrčí proces a jak vypadal u tohoto soutěžního textu?
Já nosím témata v hlavě, pak začnu psát text, ale zároveň si vedle schraňuji nápady nebo fakta. Tuto povídku jsem napsala na první dobrou, asi byla ve mně už dávno.
Co byste doporučila těm, kteří se snaží prosadit v soutěžích nebo vydat vlastni rukopis?
Nenechat se odradit neúspěchem, perfektní je publikovat na portálech, jako je iDnes nebo Seznam Medium, tak si ověříte, zda texty čtenáře zaujmou. Pokud se nedaří získat nakladatele pro rukopis, je možnost vydat knihu formou crowdfundingu na POINTĚ nebo na vlastní náklady.
A na závěr – jaká kniha je vaší letní stálicí, ke které se ráda vracíte?
Já čtu (nejenom v létě) Kunderovy Směšné lásky. Čtu je celý život – v patnácti letech, ve třiceti letech, v padesáti letech atd. Stále mě baví a vždy tam najdu něco nového. Prostě Směšné lásky na léto i na celý život.