Chuť plaňáků

Václavka se po smrti milované babičky vrací do starého domu na venkově, kde prožila dětství. Mezi vůní sena, heřmánku a pryskyřice se snaží vyrovnat se ztrátou a zároveň konečně odhalit tajemství, o kterém se v rodině nikdy nemluvilo – kdo byl její dědeček.

Při procházení babiččiných dopisů a zápisků narazí na dávnou korespondenci z roku 1945. Zjišťuje, že žena, kterou celý život vnímala jako zosobnění dobroty a laskavosti, skrývala bolestný příběh lásky, zrady a rozhodnutí, které ovlivnilo celý další život rodiny.

Chuť plaňáků je melancholické letní vyprávění o tajemstvích, ztrátě, odpuštění a vztazích mezi ženami napříč generacemi.

_______________________________________

Kdy přestala tesknit? Možná když povyrostla v holčičku a místo smutku po rodičích se místnost stala svědkem její první nešťastné lásky. Dal Majdaléně u dolního potoka pusu a pak si ji, jako by snad Václavka a jejich pusa den předtím nikdy nebyly, vzal za manželku. Přicházely další a další neobyčejné zážitky, které vytěsnily něco tak obyčejného jako stesk po nefunkčním domově.

Půda se stala tichým pozorovatelem tří dekád jedné zpočátku malé Václavky. I teď na ni upírala svůj neviditelný pohled a natahovala k ní stejně neviditelné ruce, které by ji konejšily. Jenže bez ní to nešlo, bez babičky s vlídnýma očima, měkkou náručí a teplým sevřením jí půda už nemohla být dostatečně dobrým společníkem ve chvílích žalu. To babička – pokaždé, když opatrně stoupala po schodech, v rukou nesla bílou kávu, pocukrovanou povidlovou buchtu a v kapse velký látkový kapesník s vyšitými chrpami – ji dokázala zbavovat bolesti.

Jakmile se otevřely dveře a Babika vstoupila, místnost se naplnila vůní teplého nápoje a Václavka věděla, že brzy bude dobře. Její babi se vedle ní vždy v tichosti posadila, nabídla jí kapesník a čekala. Čekala, dokud vnučka sama nápoj nevypila, dokud nesnědla buchtu, dokud sama nezačala mluvit, dokud jí nesložila hlavu do klína a pak ji vískala ve vlasech tak dlouho, dokud neusnula.

Oči opuchlé pláčem už babi nikdy neosuší kapesníkem s chrpami, už nikdy ji nepřivine do své náruče a Václavka už ji nikdy neuslyší šeptat: „Václavko, moje milovaná.“ Už nikdy.

Otevřela obě vikýřová okna a nadechla se čerstvého a studeného letního vzduchu. Užívala si brzkého, chladivého rána, které za pouhých pár hodin přejde do nemilosrdně spalujícího žáru a na půdě bude k nevydržení. Nechávala se hladit něžným větrem po tvářích a přitom se odhodlávala k nevyhnutelnému.

Nakonec se vrátila k posteli, vytáhla z batohu svou véčkovou Motorolu a vypnula ji. Nechtěla s nikým mluvit. Babička sice měla pevnou linku, ale i tu už včera večer vyvěsila. Zdálo se jí ironické, že rok dva tisíce, na který všichni tak dlouho čekali, jí zatím přinesl jen smutek a starosti. Rozhodla se proto nechat svět za dveřmi. Kolegy, přátele i všechny ostatní. Aspoň na pár dní.

Vyšla ze dveří a na pár okamžiků se zadívala k patě dřevěných schodů. Pořád čekala, že se tam objeví Babika s šedivými vlasy staženými do úhledného drdůlku zpevněného pinetkami, oblečená v dlouhé sukni a modré zástěře – přesně na tom jednom jediném místě, kde vždycky stávala, když u ní Václavka přespávala, s vlídným úsměvem a rukama založenýma v bok.

Upřeně zírala na prázdné místo na chodbě – nebyla tam. Nebylo slyšet rádio z kuchyně ani jemné poskakování pokliček na hrncích. Domem se nelinula vůně čerstvě zavařených jahodových a třešňových marmelád.

Zhluboka se nadechla a odhodlaně se vydala dolů. Než se dostala na prostornou chodbu, měla oči zalité slzami. Robustní dveře vydaly svůj charakteristický zvuk táhlého skřípání, když je otevřela.

Jakmile vstoupila do kuchyně, vyděsilo ji to tíživé ticho, které narušoval pouze těžký kovový zvuk pravidelně tikajících starých hodin nad dveřmi. Trochu se polekala při pohledu do přepůleného zrcadla. Pytle pod očima od několikadenního pláče, červené tváře a rozedřený nos.

Babi by na mě hned ve vrstvách nanesla Aviril a namazala modrou Indulonou, pousmála se.

Otevřela dvojité okenice a vpustila dovnitř letní a už o poznání teplejší vzduch. Dala vařit vodu,  ze špajzu vytáhla Meltu a z batohu v igelitu zabalené buchty z pekárny. Už od pohledu nestály za nic, ale sama nepekla, a tak jí připadalo hloupé si stěžovat. A pobyt tady bez buchet – no to ne! To si neuměla představit. Darovanému koni na zuby nehleď, slyšela říkat babičku.

S hotovou bílou kávou se posadila za stůl a vyndala jeho zásuvky. Jejich obsah rozprostřela po stole i na přiraženou válendu. Babička byla pedant na všechno kolem dopisů – oficiálních i neoficiálních. Gumičkami pečlivě seštosované papíry, poznámky, účty, dopisy – všechno to, co dokazovalo, že Babika už opravdu není. Probírat se jednotlivými obálkami bylo Václavě krajně nepříjemné, měla pocit, že leze někam, kde nemá co dělat – do soukromí své nejmilovanější.

Zároveň ji ale pohánělo i nutkání. Neutuchající touha konečně zjistit, kdo byl její dědeček. Kde je? Žije ještě? Proč o něm babi nikdy nemluvila? Proč o něm máma nikdy nemluvila? Velké rodinné tajemství zamknuté hluboko v minulosti.

Chtěla toho najít co nejvíc, než se na prahu objeví máti a bude hatit její plány. Natož kdyby se objevila se svým „bójfrendem“, jak ho žoviálně častovala v její přítomnosti. Václavě se při představě, že se znovu setkají, udělalo zle od žaludku. Nejvíc jí vadilo, že se jmenoval Vašek. Ona tak měla pocit, že je spojuje cosi zvráceně intimního, a to ji dovádělo k šílenství, protože Václav byl neotesanec vesmírného rozměru s minimálním sebevědomím, což kompenzoval vysokou hlučností a rádoby skrytými poznámkami o sexuálním životě, který vedl s její máti.

Ostatně téma sexu a vše s ním spojené bylo hlavní náplní jeho téměř jakékoliv konverzace s kýmkoliv. „Václav a Václavka, to je teda, co?“ plácl ji do zad při jejich prvním setkání tak silně, až upadla na zem. „Kdo by to byl řek, co? Že si tvoje matka najde tebe v kalhotách, co?“ smál se svému incestně trapnému vtipu, když jí pomáhal na nohy.

Zděšeně se tenkrát podívala na svou matku a tázavě naklonila hlavu. „Mami?“

A ta nezklamala! Přehnaně se rozesmála a setřela ji jako mouchu ze zdi. „Mami? Snad Jůlie, ne? Kdy tys mi, prosím tě, naposled,“ následoval nepřiměřeně hlasitý smích, „řekla mami?“

Václava při oné bolestivě nevymazatelné vzpomínce protočila oči. Dál se probírala účty a dělala si, stejně jako babi, poznámky do papírového zápisníku. Bude muset zadat trvalé příkazy na vodu, elektřinu, musí si nastavit upomínku, aby další rok nezapomněla zaplatit daň z nemovitosti. Musí zrušit platby pojistek, kromě té na dům. S úmrtním listem musí na poštu, do banky a bůhvíkam všude. Povzdychla si. Připadala si přehlcená. Babi by ji teď hladila po vlasech, nabídla by jí další bílou kávu nebo nějaký pamlsek.

Jak ráda by si lehla a zavřela oči, ale měla pocit, že nesmí. Musí už konečně dotáhnout všechno, co kdysi babi slíbila, že zařídí, až tu jednou nebude. Potřebovala by obejmout a povzbudit. Místo toho se ale ozval hlas mámy: „No tak se vzchop, nejsi žádná bábovka.“

Vzduch. Potřebovala vzduch a místnosti taky. Nechala teplo vstoupit dovnitř všemi okny a zotvírala i velké dvoukřídlé dveře. Bosá v letních šatech se spadanými rameny a délkou do půli lýtek vyběhla za dům do zeleninové zahrady. Všechno v ní rostlo, babiččina poslední úroda byla v plné síle. Pustila se dál po cestičce, proběhla kolem malin a ostružin, minula záhony měsíčku, až vběhla mezi ovocné stromy, na samý konec zahrady. Jako malá se pokaždé protáhla dírou v plotě a vyběhla loukou nahoru. Rostla tam poslední pokroucená jabloň.

Kdysi dávno tamtudy vedla poutní cesta a ta byla lemovaná stromy s planým ovocem. Jak ale čas neúprosně plynul, ani venkov nezůstal ušetřen moderních vymožeností. Čím častěji lidé místo pěší chůze volili dopravní prostředek, tím více stezky a pěšiny zely prázdnotou. Jak na nich ubývalo poutníků, kupců, věřících, školáků a jiných kolemjdoucích, stromy se začaly pod tíhou vlastní úrody i času lámat. Nakonec téměř všechny zmizely. Jabloň na horizontu ale ne. Byla blízko vesnice, děti si u ní proto často hrávaly, dospělí ji chodili očesávat, případně jí pomáhat, když ji poškodila zvěř, bouřka nebo krupobití.

Plot, který odděloval babiččinu zahradu od louky, byl od loňska povalený. Slibovala jsem jí, že ho spolu opravíme. Jenže, babi, mně prostě nezbýval čas. To jsem ti alespoň říkávala, když jsme spolu telefonovaly.

Zavrtěla hlavou, aby zahnala chmurné myšlenky a výjevy, překročila rozvalené latě a rozběhla se vysokou trávou a lučním kvítím. Nahoře se zadýchaná bezradně rozhlížela kolem sebe. Až po chvíli si všimla, že pokroucená jabloň už nevydržela tíhu stáří a sesula své vrásčité tělo k zemi. Václava se svalila do trávy mezi její popadané plody.

Nebránila se slzám ani křiku deroucímu se jí z hrdla. Už nikdy nespatří jablka na horizontu. Dnes naposledy a pak už nikdy neochutná jejich plnou medovou chuť, sladkost a zároveň kyselou svěžest. Žádná odrůda vyšlechtěná k dokonalosti se nevyrovná chuti plaňáků z horizontu. Psychické vysílení posledních několika dnů na ni dolehlo a schoulená do klubíčka usnula v trávě. Probudily ji až něčí ruce na tváři.

„Mami?“ vyjekla rozespale a zamžourala očima proti sluníčku.

„Neblázni,“ usmála se na ni povědomě známá tvář. „Majda.“

Václavka se pousmála – zlodějka manželů. „Ahoj, promiň, že jsem tě nepoznala, dlouho jsme se neviděly,“ omluvila se.

Majdaléna mávla rukou, že se nic neděje. „Přijela jsi, protože...“ polkla hořká slova.

„Jo, protože babi umřela.“

Obě se na chvíli odmlčely a zahleděly se dolů do vesnice. Mezi nimi se rozhostilo zvláštní ticho, skoro prázdnota. Václavka si uvědomila, že s Majdou vlastně nikdy nebyla sama. Vždycky je obklopovaly další děti. Nebyly přítelkyněmi, jakými bývají ženy po letech, jen se navzájem znaly odjakživa. A přesto měla pocit, že ji Majda zachránila. Jenže před čím? Před samotou? Byla už opravdu tak zoufalá, že jí k pocitu sounáležitosti stačila pouhá přítomnost „zlodějky“?

„Tý jabloně je škoda,“ pronesla po chvíli Majda.

„Skoro jako v Babičce,“ zamumlala tiše Václavka. „A taky trochu kýčovité klišé,“ dodala stále víc pro sebe než pro Majdu. Od zjištění, že Babika zemřela, měla pocit, že celý její život najednou vyjel ze stanice Kýč směrem na Klišé do cílové stanice Kýčovité Klišé. Ozvala se máma – po pěti letech. Dokonce jí zavolal táta a zeptal se, jak jí je. Nostalgie, vzpomínky, místo jabloně souška, setkání s Majdalénou. Přemýšlela, co víc by tahle hořkosladká, letní, téměř filmová unylost mohla přinést. Pana Božského? Revitalizaci rodinných vztahů? Vlastní prozření a nalezení nového smyslu života? Zavrtěla hlavou, aby tyhle nesmyslně naivní myšlenky ihned zahnala.

„Jsi v pořádku?“ položila jí Majda ruku na rameno.

„Ale jo,“ odvětila a rychle vstala na nohy. „Poslední možnost,“ ukázala na jablka na zemi, „pochutnat si na těch nejlepších jabkách, co jsem kdy jedla,“ pobídla Majdu. Sama si klekla, ze sukně šatů vytvořila kapsu a začala sbírat. Majda se bez váhání přidala. Když už jim jablka padala z provizorních zástěr, vydaly se loukou zpátky k babiččině domu a povídaly si.

Václavka byla překvapená, když slyšela, jak těžký život její dětská kamarádka měla. Když se před deseti lety doopravdy vdala, myslela si, jak to nevyhrála, a myslela si to dál, dokud ji poprvé neuhodil. Než se stačila rozkoukat a utéct, zlomil ji. „Vysvětlil mi, že jsem nikdo,“ řekla suše a rozhodila rukama, jako by šlo o špatně koupenou mouku, a u toho se s chutí zakusovala do dalšího jablka.

Seděly pod babiččinými stromy a Majda vyprávěla neuvěřitelné věci. Tolik utrpení a bolesti, ponížení a každodenního strachu, a přesto si jakoby mimoděk seděla v klidu na zemi a mluvila o všem bez bolesti a bez sebemenšího náznaku sebelítosti. Václavka k ní začala cítit hluboký obdiv, vnímala, jakou nesmírnou sílu v sobě má. Jak se přes všechny hrůzy dokázala zvednout a žít, usmívat se, být krásná a plná života.

„Jak jsi to všechno přežila?“ vyklouzlo jí neomaleně z úst.

„Nevím,“ zasmála se Majda. „Ale jedno vím,“ dodala ihned, „už se nevdám. Nikdy.“ Zadívala se Václavce do výrazně sivých očí. „Povím ti, že jediný dobrý manželství, co znám, je to moje od dolního potoka tenkrát s Lukášem.“

Obě se rozesmály. Jejich další hovor se stočil ke vzpomínkám na dětská léta, babiččiny buchty, odřená kolena, pusy od marmelád i bolesti prvních lásek – Václavka konečně Majdě vyzradila, jak moc ji Lukáš tenkrát zradil. Majda ji láskyplně objala.

Asfalt se v poledním slunci rozvoněl těžkou vůní dehtu, přesto si holky schované ve stínu stromů horka letního dne vůbec nevšímaly. Vrátily se do dnů, kdy život tolik nebolel, a ani jedna nechtěla ten kousek čistého štěstí ztratit.

 

„Co máš v plánu?“ zeptala se Majda, když se k večeru chystala na odchod.

„Budu pokračovat v prohledávání zásuvek, chci přijít na to, kdo byl můj děda,“ snažila se Václava zatvářit záhadně. Celé odpoledne ji naplnilo milým pocitem, a proto trochu doufala, že, když kamarádku navnadí na tajemství, připojí se k ní a stráví tak spolu ještě pohodový večer nad lahví vína a babiččinými zápisky.

„Počkej!“ vyjekla Majda. „Ty to nevíš?“

„No právě,“ přitakala. „Čeká mě prohledávání spousty papírů a vím, že babi ve sklepě určitě má vychlazené nějaké lahve vína.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „takhle jsem to nemyslela. Ty nevíš o tom drbu?“

Václava neodpovídala a jen na ni zírala.

„No hele,“ trochu se ošila Majda, „já to taky vím jen z druhý ruky, říkala mi to máma kdysi dávno.“

„A co víš?“ vyhrkla Václavka a táhla ji s sebou dovnitř domu. Energicky ji posadila za stůl, nechala si vyprávět vesnické drby a u toho prohledávala šuplík za šuplíkem. Když se dostala k sekretáři, už nebyla vůbec opatrná a papíry z něj téměř vyhazovala. Konečně se zrakem zastavila na velmi ohmatané nažloutlé obálce. Na malý okamžik se zarazila. Je možné, aby její Babika – ztělesnění dobroty a laskavosti – byla něčí milenkou? Jsou venkovské drby pravdivé? Chci to vůbec vědět?

Očima vyhledala Majdu, ta jí kývnutím hlavy dodala odvahu. Třesoucíma rukama opatrně vyňala dopis a začala číst.

 

V Brně, dne 8. srpna 1945

Vážená slečno Václavo,

obracím se na Vás v záležitosti, jež je mi krajně nemilá, avšak nedokáži již déle přehlížet okolnosti, které se dotýkají mé rodiny i mého osobního života. Bylo mi sděleno – a zprávy pocházejí z vícero nezávislých zdrojů – že jste navázala známost s panem Jozefem Koutným a že s ním trávíte nejen chvíle soukromé, ale i veřejné, například při vyjížďkách v automobilu značky Ford. Cítím jako svou povinnost Vás informovat, že pan Jozef je mým zákonitým manželem, s nímž mě pojí osm let manželství, a že spolu máme dvě děti, které jej denně očekávají doma.

Zmíněný vůz nebyl určen pro účely lehkovážných dobrodružství, nýbrž byl svatebním darem mého otce, muže zásadového a důstojného, jenž si přál, aby jeho dcera a zeť mohli žít klidný, spořádaný život.

Není snadné psát tyto řádky, zvláště v době, kdy se lidé teprve vzpamatovávají z hrůz, které přinesly uplynulé roky. Zkušenosti posledního desetiletí naučily mnohé z nás mlčet, odpouštět a snášet. Přesto – nebo právě proto – jsme se s mou matkou rozhodly celou věc ponechat v tichosti, pokud z Vaší strany dojde k okamžitému a nevratnému přerušení veškerého kontaktu s mým mužem.

Očekávám, že nebudete pana Jozefa více vyhledávat, oslovovat ani s ním jakýmkoli způsobem udržovat spojení. Věřím, že pochopíte, jak zásadní je v tomto případě uchovat důstojnost, pořádek a především ochránit děti před dalším zmatkem. Nepíši Vám z pomsty, nýbrž ve jménu odpovědnosti. Věřím, že každá žena, která si váží sama sebe, umí poznat, kdy je třeba ustoupit – a kdy je ticho výrazem síly, nikoliv slabosti.

Přeji Vám, abyste nalezla cestu, která povede k pokoji a vnitřnímu smíření. Věřím, že i Vy jednou poznáte, že pravá síla ženy nespočívá v kráse či lehkosti jejích kroků, nýbrž v její schopnosti učinit, co je správné – i když se srdce brání.

S úctou a ve víře, že již nebude zapotřebí dalších slov,

Amélie Koutná roz. Štindlová

 

Václava snad dobrou půlhodinu nic neřekla a Majda už nevěděla, kam s očima, kam s rukama. Začínalo jí být trapně, divně, všelijak. „Jsi dobrá?“ zeptala se jí.

„Já nevím,“ tiše odpověděla Václavka. Chtělo se jí plakat, ale nešlo to. Po tolika dnech pláče už nebyla schopná jediné slzy. „Nerozumím tomu. Jak mohla? Moje babička?“

„No tak,“ chlácholila ji Majda a přisedla si k ní, „nevíš, jak to doopravdy bylo. Usuzuješ z jednoho dopisu. Důležitější je, že to byla hodná ženská, nemyslíš?“

Václava se najednou zvedla a začala hledat dál. Zběsile vyhazovala archy papírů, knížky, účty.

„Co blázníš!“ vykřikla Majda. Snažila se ji chytit za ruce a uklidnit ji, ale Václava se nedala a dál vyhazovala věci ze všech skříněk v místnosti.

„Bude to tady, uvidíš. Počkej.“

Majda se odevzdaně složila do ušáku v rohu a se zděšením i obavou sledovala chaotickou Václavku.

„Tady to je!“ výskla rozrušeně. „Tohle je dopis od babičky pro tu paní.“ Mávala papírem Majdě před očima. „Věděla jsem, že jestli dopis existuje, babi si ho určitě opíše. Vždycky si všechno zapisovala a přepisovala.“

„Seš si jistá, že to chceš vážně číst?“ ujišťovala se Majda.

„Chci. Musím. Nevěřím, že babička byla poběhlice.“

Začala číst nahlas.

 

Ve Žďáru, dne 15. srpna 1945

Ctihodná paní Koutná,

dovolte mi, abych Vám poděkovala za Váš dopis, jenž ke mně dorazil včera v odpoledních hodinách. Přečetla jsem jej několikrát s rostoucím zármutkem nad jeho obsahem i okolnostmi, jež k němu vedly.

Musím Vám upřímně a zcela bez výhrad sdělit, že jsem si nebyla vědoma toho, že pan Jozef Koutný je ženatým mužem, natož že je otcem dvou dětí. Kdybych měla byť jen náznak takové skutečnosti, nikdy bych nepřipustila, aby mezi námi došlo k jakémukoliv bližšímu setkávání.

Je mi upřímně líto, že jsem byla – jakkoli nevědomě – příčinou bolesti, která se mohla dotknout Vaší rodiny. Vážím si Vaší zdrženlivosti a úsilí uchovat celou věc v soukromí, stejně jako oceňuji tón Vašeho dopisu, který – navzdory obtížnosti situace – neztrácí důstojnost.

Mohu Vás ujistit, že s panem Koutným již nejsem a nebudu v žádném kontaktu, neoslovím jej, nevyhledám ani nepřijmu žádnou jeho případnou snahu o spojení. Považuji tuto kapitolu za uzavřenou, stejně jako považuji za svou povinnost nezasahovat do života někoho jiného – a už vůbec ne do rodiny, která má právo na klid.

Jsem mladá a jistě jsem byla i lehkověrná, ale ne postrádající čest. S důvěrou v lidskou slušnost jsem přistupovala ke každému slovu, které mi pan Jozef sdělil – a přiznávám, že jsem se zmýlila.

S úctou a přáním všeho dobrého

Václava V.

 

Čekala úlevu, pocit lehkosti, radost... Nic z toho nepřišlo. Jen slabost a zoufalost. Nedokázala pochopit, proč se o tom všem nedozvěděla dřív. Proč? Copak babičce nestála za to, aby se s ní podělila o takovou bolest? Vždyť musela vědět, že tu pro ni byla, stejně jako ona pro ni. Kolikrát jí tiše naslouchala, kolikrát ji babička přivinula a utěšila. Nesčetněkrát od ní odehnala bolest, zatímco Václavka nedokázala odehnat tu její. Rozbolela ji hlava. Otočila se na Majdu. „Půjdu si lehnout, nebudeš se zlobit, viď?“

„To víš, že ne. Zítra se zastavím a přinesu buchty, bereš?“ pousmála se na Václavu. Ta jí úsměv oplatila a vyprovodila ji k brance. „Děkuju, že ses dneska objevila na horizontu,“ usmála se na znovunalezenou přítelkyni.

Zlodějka manželů ji pohladila po tváři a zopakovala: „Zítra. Tak ahoj.“

Branka při zavírání vrzla a Václavka se jako v mrákotách vrátila do domu. Zavřela všechny dveře i okna, omyla si obličej a ruce a za svitu baterky vyšla na půdu. Jakmile otevřela dveře, přivítala ji nostalgická vůně a ticho. Přešla k vikýři a zadívala se do korun stromů a na nebe poseté hvězdami.

Myslela na babičku, svou milovanou Babiku, tolik jí to všechno, co se dnes dočetla, bylo líto. Vytáhla oba dopisy a pročítala je pod světlem baterky znovu a znovu. Čím víc se do nich nořila, tím víc chápala, s jakou těžkostí a bolestí obě ženy dopisy psaly a jak moc jedna druhou litovala.

Po velmi dlouhé době v ní rostla hrdost na ženskou linii jejich rodu, a speciálně na babičku a na všechno, co za svůj život zvládla. S neobyčejnou grácií a hrdostí vychovala dceru v době, která svobodným matkám kladla neúprosné překážky. Přijala své postavení zcela dobrovolně, aniž by žebrala o slitování, pozornost či finanční pomoc, a to jen proto, že tak po ní žádala jiná žena – ta, která po boku muže, kterého Babika milovala, žila.

Babika ho milovala tak hluboce, že do svého srdce už žádného jiného nevpustila, a přesto na muže nezanevřela. Překonala všechno s hlavou vztyčenou, otevřenou náručí a laskavostí jako svou největší silou. Vychovala Václavčinu mámu a vychovala i ji samotnou. Jedna žena, která hrdě nesla zradu muže, jemuž odpustila už dávno.

 

Štěpánová N.