Oceán

Temná a tichá chodba sanatoria se táhne jako nekonečná alej bez stromů. Za zavřenými dveřmi se ukrývají osudy těch, kteří se na ostrov dostali, ale málokdo se vrací zpět. Ona je jednou z nich. Cizí tváře, prázdné pohledy, slova, která nedávají smysl – „Já tě znám, já tě znám,“ šeptají neznámí.

Vzpomínky, pohřbené hluboko pod hladinou, se vynořují s každou další terapií. Tajemství, která se snažila zapomenout, se derou na povrch a spolu s nimi i hlas, který ji nabádá k útěku. Postavit se pravdě znamená bolest, ale zůstat znamená zapomenout sama sebe. Hranice mezi realitou a halucinacemi se pro ni postupně stírá. Hlas v její hlavě ji nabádá k útěku, ale je to opravdu ona, kdo rozhoduje? Je možné uniknout před vlastními děsy a vzpomínkami?

Nekompromisně surové a syrově upřímné vyprávění o traumatech, která se vynořují jako rozbouřené vlny oceánu. Příběh o beznaději, zoufalství a posledním kroku, který může znamenat vysvobození nebo definitivní ztrátu sebe sama. Temný a tíživý příběh, který se nebojí ponořit do hlubin lidské psychiky a odhalit, co se skrývá pod hladinou zapomenutých vzpomínek. 

Je možné najít cestu zpět, nebo ji oceán vzpomínek navždy pohltí?

_____________________________________

Dlouhá, tmavá cesta se před ní rozprostírala ve své skličující tichosti. Působila jako černá alej, které chyběly stromy. Chodba vévodící středu sanatoria se táhla a protínala několik desítek dveří. Dveří, které protínaly tisíce lidských životů a příběhů. Procházela kolem oněch dveří, míjela tváře, ze kterých nebylo možné vyčíst nic. Zvědavé pohledy zmatených obyvatel ostrova, který jen tak někoho nepustí zpět do nekonečného moře. 

„Já tě znám, já tě znám,“ vysmíval se jí sem tam nějaký z těch obličejů. 

Čísi ruce ji zastavily před jedněmi z mnoha dveří. Noční košile se jí zavlnila kolem kotníků a polechtala na lýtkách. Stiskla kliku a vstoupila do pokoje. U zamřížovaného okna se nacházela bíle povlečená kovová postel. Na protější straně byl ke zdi přiražený malý stolek, na kterém nebylo zhola nic, a k němu přistavená stejně nepřívětivá židle. Přímo nad ním visel malý a zároveň jediný obraz. Do půl těla nahá žena s kyticí kopretin v ruce a prázdným úsměvem na tváři, hledící mrtvým pohledem do širé dálky luk a lesů. 

Přešla po místnosti a posadila se na postel. Zřízenec položil vedle stolku malý kufr, otočil se a vyšel ze dveří. 

Prázdná mysl se skrz oči upínala ke slunci v zahradě, přes zamřížovaná okna pozorovala podzimní počasí venku. V ruce jí cukalo a do spánku se vtírala nepříjemná, pichlavá bolest. Vstala a váhavým krokem přešla ke svému kufru. Zcenzurovaná nabídka skromného zbytku jejího soukromí nabízela pyžamo a pár osobních věcí. Převlékla se a ulehla na postel. 

Prázdné dny přicházely a odcházely a rysy v jejím obličeji se tvarovaly do podoby ostatních obličejů na ostrově. O několik dní později ji uprostřed noci probudil hlas: „Nejsi blázen, víš to. Postav se jim. Udělej něco, ať nás odsud dostaneš. Nechci tu být!“ 

Rozhlédla se po tmavém pokoji. Nikdo nikde. Začala se klepat.

„No tak,“ škemral hlas usedavě, „dostaň nás ven. Neboj se mě vypustit.“ 

Zhroutila se k zemi, přitáhla kolena pevně k sobě a plakala. Nechtěla ten hlas slyšet, nechtěla tam být, nechtěla být jedním z mnoha domorodců ostrova.

S každým novým dnem a každou další terapií začaly vyplouvat na povrch vzpomínky. Jak se dozvěděla od lékařů, vzpomínky, které ve svém dětství stresem, strachem a pocitem selhání potlačila. Útržky minulosti se vždy na chvíli vynořily a pak zase zapluly pod hladinu nekončícího oceánu. Čím víc o sobě věděla, tím víc sama sebe nenáviděla. Prosila sestry, lékaře i zřízence, aby přestali. Nechtěla v terapii pokračovat, ale odpověď byla vždy stejná: „Proces pochopení je bolestný.“

Po další náročné terapii otupěle seděla na posteli a poslouchala, co se děje na chodbě. Oknem dovnitř proudilo podzimní slunce a dopadalo na její bosé nohy.

„Dnes nás musíš dostat ven, potřebuji prostor. Dusím se tu, udělej něco… cokoliv.“ 

„Nech mě být!“ okřikla svůj hlas. V ten okamžik se otevřely dveře a vstoupila rusovlasá sestřička. S lehkým otazníkem v obličeji na ni upřela oči: „S kýmpak to mluvíte?“ 

Mysl se jí zatemnila.

„Teď, udělej to teď!“ ozval se s potěšením vnitřní hlas.

Vyskočila z postele a rozeběhla se proti sestře… 

Pořádná dávka léků jí vymyla mozek. Zdrogovaná a dezorientovaná ležela připoutaná na lůžku. V hlavě ticho a prázdno. Žádné hlasy, žádné vzpomínky. Minuta plynula za minutou, hodina za hodinou. Nakonec přišlo to, co dlouze odkládala nejen v mysli. Tlačítko, které držela v prstech, snad přestalo fungovat. 

Spoutané tělo se zmítalo v křeči. Palec levé ruky bez přestání mačkal tlačítko vydávající zvuk, který zřízenci a sestry úspěšně ignorovali. Od pat až k ramenům cítila mravenčení a do spánků se v pravidelných intervalech valila tepavá bolest. Do očí se jí draly slzy a jen silou vůle se snažila přemluvit své tělo, aby počkalo … alespoň chvíli. 

Celá se orosila a z čela jí začal stékat pot. Potupa a stud s ní cloumaly. Začala bolestně křičet tak nahlas, až jí na čele vyběhla žíla. Prostěradlo nasáklé potem jí smrdělo víc než cokoli jiného, z nosu jí odtékaly hleny a kolem pusy se tvořila pěna. Jejím tělem projela mohutná křeč a ona zůstala ležet ve strnulé poloze, oči vytřeštěné do stropu. Agonie pomalu odeznívala a až chvíli nato si uvědomila, že svěrač dávno povolil a ona leží ve svých vlastních exkrementech. 

Otevřely se dveře a vstoupila sestra. 

Ten pohled! 

Jeden takový pohled ji stál další ponížení už tak skoro ztraceného ega. Sestra si přivolala pomoc. Odpoutali ji, postavili na zem a zřízenec ji s odporem v očích odváděl z místnosti. Ve dveřích se na okamžik otočila a zahlédla, s jakou nechutí stahují naprosto zadělané prostěradlo, jak druhá sestra bere do rukou mop a stírá zbytky z podlahy. 

Procházeli dlouhou chodbou páchnoucí dezinfekcí, cítila na sobě pohledy lidí ležících v jejich pokojích. Nemohli ji vidět, byli přece za zdí, ale tušila, že o ní vědí, že ji vidí, jak kráčí v pevném sevření zřízence a na sobě má pouze krátkou noční košili s holými zády. Pochopila, že už se nikdy nemůže cítit jako člověk. 

Došli na konec chodby, kde ji neurvale nasměroval do umýváren. Tam, jako malou holku a ne dívku, ji bez jediného slova svlékl, postavil ke stěně sprchy a začal ji kropit vlažnou vodu. Po rychlém omytí, přistoupil blíž a jednoduchým pohybem ji ohnul přes koleno. Na ruce si nasadil rukavice a důkladně provedl konečnou očistu. Zlomená v hlavě i přes jeho nohu tam napůl ležela a tupě zírala na kachličkovou zeď.

Vrátili se na pokoj, podlaha byla čistá a povlečení vyměněné. Lehla si na postel, zřízenec ji ve stále ubíjející tichosti připoutal a kvapně odešel. Skrze okno do potemnělé místnosti dopadal měsíční svit. Upírala svůj zrak k čistému nebi plnému hvězd a tak silně si přála nežít, až ji najednou zaplavil pocit uspokojení. 

Otevřely se dveře. Temným místností se rozlilo světlo z chodby, až stín postavy rozbil oslepující zář. Pomalu přistoupila k její posteli, odpoutala ji a vyvedla z pokoje. Kráčely tmavou chodbou sanatoria, postava o pár kroků napřed. Přestože byly uvnitř budovy, kolem bosých nohou se prohnal studený vítr a na holých lýtkách jí vyskočila husí kůže. 

Došly na opačnou stranu budovy k točitému požárnímu schodišti. Vystoupaly až na jeho samý vrchol a zůstaly stát. Cítila na sobě naléhavý pohled. Vzhlédla k postavě a spatřila prázdné oči a sinalou tvář. Pochopila a přikývla. 

Otevřela těžké kovové dveře a společně vstoupily do chladné noci. Došla na okraj rozlehlé střechy, vystoupila na římsu a roztáhla ruce. Vítr ji naplno udeřil do tváří. Rozvázala šňůrky na zádech pyžama bláznů, natáhla pravou ruku dopředu a silný vítr unesl košili do dálek. Vysoko nad její hlavou kroužili noční ptáci. Pohled na oblohu, která se otevírala, na měsíc, který oslepoval její oči bílým světlem, ji roztřásl. Zavřela oči a jako živé obrazy se vynořily vzpomínky, které se dostaly na povrch až tady v sanatoriu – na ostrově. 

„Nestůj v těch dveřích a hni sebou!" 

Ohlédla se za hlasem. Vysoká postava statného muže se ubírala směrem k autu. Popadla svou bundu a naposledy se otočila za domem, který opouštěla. Nasedli do auta a to je unášelo vstříc novému domovu. 

Malá chatka s minimálním vybavením a suchým záchodem, jejich nový začátek. Vál silný vítr. Přehodila přes sebe kostkovanou červenou bundu a s malým kufrem se po jeho boku vydala po příjezdové cestě směrem k chatě. Z nebe se začaly sypat první sněhové vločky. Zrychlili a téměř poklusem běželi k napůl otevřeným dveřím jejich nového domova. Vklouzli dovnitř a rychle za sebou přibouchli nedovírající se dveře. 

„Za kůlnou je dříví, dojdi pro něj, já mezitím vybalím základní věci a sjedu do města pro nějaké jídlo.“ 

Přikývla, zachumlala prokřehlé ruce do rukavic a znovu vyrazila do nevlídného počasí. Popadla plnou náruč dříví a utíkala dovnitř. Po krátkém snažení se jí podařilo rozdělat oheň. Jen co dosedla na gauč proti krbu, vznesl se do vzduchu snad tisíciletý prach. Zakuckala se a promnula si oči. Vysílenou a unavenou z dlouhé cesty ji dohnal spánek. 

Ze snu ji probudily ruce na její hrudi. Otevřela oči. 

„Vrátil jsem se s jídlem, tak se najez a pak budeme už jen odpočívat,“ procedil mezi zuby. 

Posadila se a hladově se pustila do jídla. Překotně do sebe po trojúhelnících ládovala kousky pizzy a stále sledovala plápolající oheň, nedbajíc toho, že sedí vedle ní a fascinovaně na ni hledí. Uchopil její obličej do svých dlaní a otočil ho proti sobě. Chvíli si ji prohlížel. Uhnula pohledem. Začal ji hladit, laskat ve vlasech, pomalu jí sundávat bundu, mikinu a triko. Během okamžiku proti němu seděla do půl těla nahá. Zaobíral se každým detailem jejího těla. Pomalu jí svlékal kalhoty a nenechal si ujít jediný okamžik, kdy a kde se jí mohl dotknout. Nehybná a nepřítomná ho nechala dělat, co se mu zlíbí. Stačilo zatnout zuby a překonat pár odporných chvil. Po celém dni se jí znovu pomalu zavíraly oči. Usínala. Z podřimování ji probudil až štiplavý políček. 

Dala se do ní zima, drkotala zuby a rty jí zfialověly. Chtěla se zvednout a přiložit do ohně, jeho ruce ji však zastavily. Sám vstal a vhodil do ohně pár polínek. Pomalým krokem se potom rozešel zpátky k ní. Všimla si, že ruku spustil na poklopec. Zastavil se asi metr před ní, rychlým pohybem rozepnul zip od kalhot a ty mu spadly ke kotníkům. Vyhnalo jí to na zvracení, ale polkla slinu a možná se i usmála. Došel až k ní, v očích mu vzrušeně zablesklo, ty její se zalily slzami. Projela jí vlna nevole a odporu, ale rychle ji potlačila; nemělo to smysl.

Uspokojený a šťastný usnul. 

Vyběhla ven před chatu a jako vždy vyzvracela celý obsah žaludku. Upřela oči k obloze a prosila ji, ať už tohle skončí, ať si ji vezme k sobě. Nakonec se ale zlomená a poslušná vrátila zpět dovnitř a ulehla vedle něj. Probudilo ji až silné bušení do chatrných dveří nového domova. Posadila se a rozhlédla se okolo. Na posteli byla sama. Znovu silné bušení, několik hlasů křičelo její jméno. 

Otevřela dveře. 

Na prahu stála žena kolem padesátky, za ní dva uniformovaní policisté. Hleděli na ni s lítostí. Žena si k ní přidřepla, aby se dostala na úroveň jejích očí. Objala ji a pomalu na ni začala mluvit: „Zlatíčko, všechno bude dobré, odvezeme tě odsud. Teď už se nemáš čeho bát.“ Muži v uniformách vrazili do chatky a začali ho hledat. Žena zabalila dívenku do deky a s lehkou námahou ji ve své náruči odnášela do auta. Malá se k ní přitiskla a vzhlédla k šedivému nebi, z něhož začalo v ten samý okamžik hustě sněžit. 

Bílé světlo ustoupilo, otevřela oči. Stála už na samém okraji římsy. Z nebe se snášel první sníh a dopadal na její tvář. 

Postava stála celou dobu opodál, ve stínu, najednou ji však dívka ucítila za sebou. Otočila se na ni a usmála se. Smrt vystoupila za ní na římsu a chytla ji za ruku. Dívka se nadechla, naplněná klidem se podívala na hloubku pod sebou a ruku v ruce se smrtí se nadechla a s pokojným úsměvem na rtech vykročila.

Wolfová N.