Recepční

Hotel Na konci světa skrývá víc než jen unavený personál a vybavení volající po rekonstrukci. Mezi recepčními, kteří mají vítat hosty s úsměvem, je totiž jeden... no, řekněme, ne úplně pozemský. Co začíná jako podezření na Lojzíkovo zvláštní chování, rychle přerůstá ve velkolepou teorii o invazi mimozemšťanů, kteří se rozhodli naši planetu dobýt tím nejzákeřnějším způsobem – zkoušejí nás přivést k šílenství vlastní blbostí. S nadsázkou, ironií a dávkou absurdního humoru sledujeme, jak se Lojzík, s pamětí děravější než síto a reakcemi zpomalenými na úroveň dial-up připojení, snaží zapadnout mezi lidi. Jenže jeho podivnosti – od zapisování předepsaných instrukcí slovo od slova až po noční nárazy do dveří – jsou stále méně vysvětlitelné. A když do toho začne trpět výpadky paměti, je jasné, že hotel Na konci světa bude mít do "normálního" daleko.

_____________________________________ 

Recepční je osoba, kterou hned při vstupu do hotelu nebo penzionu zaregistruješ. Navodí prvotní dojem a atmosféru celého hotelu. U nás na konci světa máme recepční dva. A co čert nechtěl, jeden z nich je mimozemšťan. Pro pochopení vysvětlím moji vlastní teorii o invazi mimozemšťanů na naši planetu.

Pokud opravdu ve vesmíru existují mimozemské civilizace, které by chtěly, pro mě zcela z nepochopitelných důvodů, obsadit a získat nadvládu nad naší téměř zdevastovanou planetou, dělaly by to násilně a viditelně? Tak, abychom dostali šanci zahájit protiútok? Abychom se začali místy i efektivně bránit? Daly by prostor hrdinům jako je Tom Cruise nebo Lassie, která by se vrátila? Nedaly! 

Moje teorie je založená na jednoduché bázi. Mimozemské civilizace nás pozorují, sledují a zkoumají. Čas od času si někoho půjčí, vrátí nebo ho zapomenou vrátit, ale to je vlastně nepodstatné. Všechno se nějak vysvětlí. 

Důležité je, že si myslí, že o nás už ví celkem dost, a proto na zem posílají své prototypy, které mají lidské tělo a lidský hlas. Obešly i problém s pupíkem -  znamením toho, že ses narodil na Zemi. Normálně ho dotvořily v 3D tiskárně, takže nepoznáš rozdíl. Vcelku chytré na mimozemské civilizace. S čím ale nepočítaly je fakt, že mozek je taková celkem slušná věcička, kterou my lidé disponujeme. V průběhu života se nám do něj ukládají naše úspěchy, neúspěchy, ze kterých se učíme, znalosti i vědomosti, které dotváří naši osobnost. Pošetilé bylo si myslet, že ho dokážou nahradit, dle nich vyspělou, technologií. 

Nahradily náš mozek jakousi databází, kterou na dálku ovládají. Jako dobrý příklad pro pochopení poslouží konverzace mezi člověkem a mimozemšťanem. Jakmile na takového převlečeného mimozemšťana začneš mluvit, automaticky se vše posílá nahoru na základnu, kde z obrovské databáze možných a nejlépe i těch správných odpovědí počítač vybere tu echt a posílá ji obratem zpět do jeho mini programu, neboli databáze v hlavě. Občas se to ale někde hooodně sekne a pak na tebe jen tak zírá a dělá: „Ehmmm, hmmm, já si to nemyslím, mohla bys to zopakovat, špatně jsem ti rozuměl, nevím, co tím chceš říct“, a to je ten problém! Vnímavým jedincům, jako jsem například já, to prostě brzy dojde. Ha, mimozemšťan!

Hlavní princip posílání prototypů není v tom, aby je časem vylepšily a my nic nakonec nepoznali. Cílem je zahltit celou zemi přesně takto nedokonalými výtvory. Normálním lidem tady na Zemi totiž při větší koncentraci těchto individuí nezbude nic jiného, než se po delším časovém intervalu s nimi v separovaném prostoru zabít. Tudíž přicházíme k výsledku, ve který mimozemské civilizace doufají. Lidská rasa se vyhladí sama. 

Já mám tu smůlu, že prvním výsadkovým místem se stal hotel Na konci světa. Považujeme se za inteligentní sociální tvory a jsme ochotni, alespoň drtivá většina z nás, akceptovat i celkem neakceptovatelné. Tolerance a solidarita je v nás hluboce zakořeněna. Tudíž jsme si přestali všímat do očí bijících signálů o přítomnosti mimozemšťanů mezi námi. A já je objevila! 

Už se ti stalo, že jsi viděl člověka poprvé v životě a hned při pohledu na něj sis řekl: „Bože, to je ale debil.“ A on to fakt debil byl! Mně se to stalo, když jsem uviděla našeho recepčního, o kterém jsem v době našeho prvního setkání neměla ani potuchy, že je mimozemšťan. Pojmenujme ho Lojzík, protože křestní jméno je stejně jen výsledek vyhledávání v databázi nejvíce používaných jmen pro děti narozené v letech 1989 – 1992. Aby sis dokázal představit jeho podobu, zkusím ho blíže identifikovat. Asi metr sedmdesát vysoký tanečník tanga či salsy, zadek vyšpulený víc než Ferda Mravenec. Chůzí připomíná Samanthu ze Sexu ve městě a účes jako Rimmer z Červeného Trpaslíka. Tmavé zapadlé oči, velký zakřivený nos a krátery po celé tváři. Budeme se tvářit, že jsou to pozůstatky akné. Jeho výraz v obličeji je neustále tupý a zmatený.

Dalším problémem prototypů je velmi špatná krátkodobá paměť. Pravděpodobně není dostatek místa na disku k ukládání informací získaných z rozhovorů a akcí již zde na Zemi. Tudíž Lojzík disponoval pouze vědomostmi nahranými na své základně. Jednoduchý příklad bude mluvit za vše. 

Je neděle večer, stojím u recepce a říkám Lojzíkovi: „Dnes ještě pečivo objednala recepční Zdenka. Zítra během dopoledne musíš objednat pečivo ty. Tady máš lístek s počtem kusů a nezapomeň ho objednat, jinak v úterý nebude co dát hostům k snídani. Musíš pečivo objednávat vždy den předem.“ 

A jako v ozvěně se ozve z jeho úst: „Zítra během dopoledne musíš objednat pečivo ty. Tady máš lístek s počtem kusů a nezapomeň ho objednat, jinak v úterý nebude co dát hostům k snídani. Musíš pečivo objednávat vždy den předem. Tohle ti řekla Nikol.“

Přiznám se, že už tenkrát mi to přišlo strašidelné, ale jelikož jsme v dnešní době zvyklí už na ledacos, nechala jsem to být. Dnes s mými zkušenostmi v odhalování mimozemšťanů nazývám tento jev obnova databáze. Pokud jste si v tuto chvíli jisti, že je to mimozemšťan, doporučuji sekerou useknout hlavu. V této fázi ho ještě zabijete, pokud svou šanci promarníte, při pozdějších pokusech mu bohužel hlava doroste.

Lojzík se sebral a kolem deváté večerní zavřel recepci a se slovy: „Jsem strašně unavený, jdu si lehnout, uvidíme se zítra ráno“, se zvedl a odešel do části hotelu, kde máme personální pokoje. 

Potřebovala jsem vytisknout report na ráno, tak jsem po zavření baru šla ještě na recepci. Zapnula jsem počítač a než se ta herka rozjela, všimla jsem si papíru, na kterém bylo napsáno: Zítra během dopoledne musíš objednat pečivo ty. Tady máš lístek s počtem kusů a nezapomeň ho objednat, jinak v úterý nebude co dát hostům k snídani. Musíš pečivo objednávat vždy den předem. Tohle ti řekla Nikol. A u toho měl přiložený lístek s počtem kusů, který jsem mu dala. Tak to už bylo hodně špatné a věděla jsem, že ten kluk je vážně mimo.

Lehce po půlnoci jsem si šla lehnout. My zaměstnanci máme pokoje v části hotelu, která je oddělená od té pro hosty; je to jakási ulička, chodbička, ve které jsou čtvery dveře do našich pokojů. Hlavně co nejdál od platících lidí - to přece nejde míchat dohromady, sluhy a pány. Lojzík měl pokoj sousedící s tím mým. Když jsem celkem vyčerpaná ulehla a propadala se do světa spánku, z vedlejší místnosti mě probral smích na celé kolo. Zdi jsou tu sice papírové, ale v jednu ráno smích takového rozměru, že vzbudil i mou chrápající spolunocležnici, kterou by normálně neprobudila ani palba z kulometu? Smích, který utichl tak rychle, jak začal? 

Wau, tak to tedy bude dáreček. Musela jsem se uklidnit, protože jsem měla celkem chuť na něj vylítnout a něco mu říct. Jenže co si budeme povídat, po půlnoci se člověk s vrabčím hnízdem na hlavě a v pyžamu s Garfieldem na konfrontaci moc necítí. Když už jsem byla téměř znovu ve světě snů, ozvala se tupá rána a po ní bolestivé “Au”. Znovu rána a až pak Lojzíkovi došlo, že má pokoj zamčený a jestliže chce ven, musí ho odemknout. Vyšel na společnou chodbičku, rozsvítil světlo a úprkem se vydal pryč od našich pokojů. Spojovací chodba končí hlavními dveřmi, které nás dělí od hostů. Ty jsem ke smůle Lojzíka zamkla, když jsem jako poslední z personálu opouštěla hotelovou část. Rána jako z děla, druhá rána a až poté otočení klíčem. Jako nevěřící Tomáš jsem tupě zírala na dveře našeho pokoje a přemýšlela, jestli mám vylézt a něco mu říct...

Myslela jsem si, že počkám, než se vrátí, ale když jsem se probudila, bylo už ráno a mně zvonil budík do práce. 

Začátek dne proběhl v klasickém stylu, příprava bufetu, vítání hostů a tak nějak všechno šlo hladce. Když se hosté nasnídali, svolala jsem personál a vrhli jsme se jako smečka vlků na bufet, který jsme vymetli raz dva. Žmoulala jsem rohlík a dívala se na Lojzíka. Nedalo mi to a zeptala jsem ho: „Lojzíku, proč ses v noci tak nahlas smál?“ 

S podivem se na mě otočil. Chvíli se na mě upřeně díval a pak odpověděl: „Já se v noci nesmál.“ 

Oukej, tak tedy jinak. „Hele a nemáš modřiny a boule z toho, jak si narážel do těch dveří?“ Zkoprněl a s nechápavým výrazem mi odpověděl: „Prosím? Já jsem nenarážel do dveří!“

Fíha, tak to je síla. Přece jen mi to ještě naposledy nedalo a s výrazem andílka jsem se ho zeptala: ,,No, dobře… Ale mě by ještě zajímalo, kam jsi v noci cestoval ze svýho pokoje?“ Nastalo ticho a Lojzík s vytřeštěným výrazem ze sebe vykoktal: ,,Heeeele, já nikam neeecestoval, já já já spal u sebe v posteli.” 

Teď jsem jak tele zírala já i lidi kolem mě, co v noci slyšeli stejnou show. Nicméně jsem to dál neřešila. Po chvíli Lojzík dojedl a přešel k mému stolu, sklonil se ke mně a zašeptal: „Nikol, mohl bych si vzít ještě banán a jablko od snídaně s sebou nahoru?“ Aniž čekal na odpověď, otočil se a odešel. 

Ježíš, co to bylo? Začíná mě děsit. Tehdy jsem mu měla setnout hlavu. Bohužel jsem v té době nenosila kapesní sekerku ani mačetu. 

V úterý ráno jsem zamáčkla budík, oblékla se, odbyla hygienu a vyrazila dolů do lobby pro pečivo. Nikde nic, žádné přepravky, žádné pečivo. Šla jsem do restaurace v domnění, že mi bedny už odnesl kolega, aby mi ulevil. Jak velké bylo moje překvapení, když ani dole v restauraci pečivo nebylo. A za půl hodiny mělo dorazit asi padesát lidí na snídani. Bomba! Hlavně takhle po ránu, když je člověk nateklý a mozek ještě nefunguje, jak by měl, je vymýšlet alternativy fakt výborné. Těšila jsem se na osmou hodinu ranní, až budu moci vyběhnout nahoru na recepci a dát mu to pořádně sežrat.

Od osmi hodin a deseti minut jsem tam stepovala a světe div se, Lojzík nikde. Rozhodnutá mu dát čočku jsem vlítla na personální pokoje, kde Lojzík spokojeně odpočíval v režimu spánku. 

Zabušila jsem na dveře se slovy: „Hni se, máš tam lidi na check-out!“ Chvíli nic, potom bylo slyšet lehké vibrování (startování softwaru) a následný výklus z postele rovnou ke dveřím. A pozor, zde nepřichází změna, ale… Opět náraz do dveří, které byly zamčené. Odešla jsem se škodolibým úsměvem do restaurace a po cestě jsem mu zanechala na recepci děkovný vzkaz s vlastnoručním podpisem za neobjednání pečiva.

Přibližně v devět hodin ráno přiběhl Lojzík celý upracovaný po jednom check-outu a uřícený mi povídá: ,,Nikol, představ si, co se stalo. Já jsem zaspal, na recepci na mě čekali lidi na check-out a co hůř, já jsem neobjednal pečivo.“ Stála jsem jak opařená a nevěřícně jsem na něj zírala. Uvědomoval si vůbec, že jsem ho šla vzbudit já? A že ten vzkaz nenapsal sám sobě on? Nebo si myslel, že se přemisťuje v čase a v ranních hodinách tam sám sobě píše vzkazy z blízké budoucnosti? 

No a tehdy mi to došlo. Je to mimozemšťan! Od té doby nosím kapesní mačetu, pro všechny případy!

Wolfová N.