Knižní detektivka: Záhada v Jičíně

Město Jičín, listopad, rok 1899

Dům profesora Šmída stál na okraji Valdštejnského náměstí, napůl skrytý za olistěnými stromy, které podzim oblékl do rezavých barev. Byla to rozlehlá měšťanská vila s věžičkou a výhledem na věž kostela sv. Jakuba. V domě se nešetřilo penězi ani knihami – regály se prohýbaly pod tíhou svazků v latině, němčině i francouzštině, a na starém stole v pracovně ležely noviny z celé Evropy.

Profesor Hynek Šmíd, místní historik a autor knihy o valdštejnské éře, byl nalezen mrtvý v pracovně krátce po páté hodině ranní. Tělo objevil jeho mladý asistent, Antonín Kubec, když dorazil jako každé ráno roztopit kamna a připravit čaj. Profesor ležel na zemi, obličej bledý, rty namodralé. Městský felčar, doktor Souček, po prvním ohledání konstatoval smrt pravděpodobně otravou. Přivolaný četník, nadporučík Jaroslav Karásek, se ujal vyšetřování.

„Nikdo ho neviděl od včerejšího večera,“ uvedla Hermína Šmídová, sestra zemřelého. „Po večeři se zavřel do pracovny. Návštěvu neměl – tedy kromě slečny Emilie, ale ta chodí téměř denně.“

„A vy, pane Kubče? Vy jste včera odešel v kolik hodin?“ zeptal se Jaroslav Karásek očividně rozrušeného mladého muže. 

„Jako vždy, pane nadporučíku,“ třásl se mu hlas, „ve dvě hodiny odpoledne. Každý den příchod ve stejnou hodinu a odchod také, pane. Pan Šmíd si potrpěl na dochvilnost.“ „Dobrá. A nevšiml jste si něčeho jiného, něčeho neobvyklého? Nepřišel vám pan Šmíd jiný?“ Kubec si odkašlal. „Ne, pane. Teda... poslední dobou jsem mu běhal pro polský tisk místo pro jím obvykle čtené Právo lidu. A to prosím pěkně, pane nadporučíku, seženete jen v trafice u gymnázia. Víte, jaká je to štreka? Vždyť to je až na Růžičkagasse!“

Emilie Králová, profesorova bývalá studentka a poslední dva roky také soukromá zapisovatelka, potvrdila, že u něj byla mezi šestou a půl osmou. „Probírali jsme rukopis jeho nové knihy. Profesor byl velmi podrážděný, nelibě mluvil o zpoždění vydání. Odešla jsem před osmou, to mi může dosvědčit knihvazač Černý – šla jsem kolem jeho dílny.“

Karásek si všiml, že měla levý rukáv roztržený a velmi nešikovně zašitý. „Zatrhla jsem ho na ulici,“ odpověděla stručně na jeho pohotový dotaz.

„A vaše návštěvy, slečno Králová?“ zeptal se Karásek zvolna, sledujíc její reakci.„Bývaly časté? A pouze pracovní?“

Emilie se na chvíli zamyslela, než odpověděla: „Ano, časté a ano, pouze pracovní. Profesor měl rád moji pomoc, především v poslední době, kdy byl tak silně rozrušený. Vážil si mé práce a přesto, že nebylo lehké ho zpovídat z některých detailů jeho rukopisů – i když to, co psal, se zdálo být stále víc a víc… podivné, měli jsme báječný a čistě pracovní vztah.“

„Podivné? Co bylo podivné?“ Karásek naklonil hlavu.

„Mluvil o neobvyklých věcech, o Haliči,“ řekla s jemným povzdechem. „O tom, že je sledován, o určitých spisech, které se neměly nikdy dostat na veřejnost. Tvrdil, že někdo s ním před pár týdny jednal o nepříjemných záležitostech z minulosti. Bylo to... zvláštní. Našla jsem pak další den na stole otevřený polsko-český slovník. A jednou, když jsem u něj zůstala později než bylo běžné, se dokonce zmínil, že... že by mohl vědět něco víc o minulosti svého přítele...“ Emilie se na okamžik zarazila, jako by si uvědomila, že prozradila víc, než měla v úmyslu.

Karásek ji pozoroval. V očích mu probleskla jemná zvědavost. „A o kom to mluvil?“

Emilie se zamračila, její obvyklá sebejistota začala slábnout. „O jistém Borowiczovi a o doktoru Landovi...“ 

„Doktor Landa?“ zopakoval Karásek a zamračil se. „A co o něm říkal?“

„Jen, že si nebyl jistý, komu vlastně Landa kdysi sloužil,“ dodala Emilie rychle. „Landa byl jeho kolega, ale... no, víte, jak to chodí mezi akademiky. Někteří se začnou chovat jako... jako tajní agenti. Zajímalo ho, proč Landa po jeho knize tolik pátral.“ „Myslíte, že měl Landa nějaký zájem na tom, aby profesor něco neodhalil?“ zeptal se Karásek, stále více zaujatý novým možným směrem vyšetřování.

Emilie se ušklíbla a její výraz byl v mžiku znovu tvrdý. „Těžko říct. Možná. Možná profesor zkoumal něco, co by mohlo Landu poškodit. Možná se rozhodl znovu vytáhnout na světlo něco z minulosti. Když o tom mluvil, vypadalo to, že se bojí. A myslím, že Landa to věděl. Byl tichý, ale ne nebezpečný... nebo alespoň se mi to tak zdálo, až do chvíle, než jsem ho našla, jak prohledává zásuvky psacího stolu profesora Šmída. Tenkrát mě tak prudce odstrčil, až jsem si narazila zápěstí."

Karásek pokračoval v rozhovorech, ale stále si uchovával v paměti slova Emilie. Něco na její verzi příběhu nesedělo. Proč by se profesor Šmíd tolik obával někoho, koho měl za kolegu? A proč by mluvil o Landovi zrovna v souvislosti s novou knihou, když, jak tvrdila Emilie, měl být ten večer tak rozrušený? Po cestě na služebnu přemýšlel nad Emilií a jejím půvabem.

Dokázal by pochopit, kdyby pro ni měl profesor víc než jen slabost. Čím víc nad ní Karásek dumal, tím víc začínal mít pocit, že se i Emilie může pokoušet odvést pozornost od někoho jiného, nebo od sebe samé.

Jakmile dorazil na služebnu, vyhledal svého kolegu Antonína Leszka a dopodrobna ho vyzpovídal o Haliči. Z nově nabytých informací nebyl o moc moudřejší, ale přece jen už se mu v hlavě třídily myšlenky na smysluplnější hromádky.

Ještě toho dne odpoledne stál nadporučík v chladné síni jičínské vily, kterou rodina Šmídova už mnoho let obývala. Dům voněl zatuchlými knihami a prachem starých časopisů, které se hromadily v temných rozích. Hermína Šmídová, starší sestra profesora, byla vysoká a štíhlá, ale její tvář byla tvrdá, jako by jí život nikdy nedopřál pokoje. Zároveň však v jejích očích bylo něco, co Karásek vnímal jako skrytý náznak bolesti, kterou nesla.

„Dobrý den, paní Šmídová,“ oslovil ji Karásek s respektem. „Dobrý den, nadporučíku,“ odpověděla Hermína s náznakem úklony. „Pojďte dál, ať se můžete trochu zahřát. Tohle počasí člověka vysiluje.“ Hlas měla přísný, tón velmi kontrolovaný - takový, jaký člověk používá, když chce skrýt vnitřní neklid.

„Děkuji,“ odpověděl Karásek a usedl na židli naproti ní. „Přišel jsem, abych se vás zeptal na několik věcí týkajících se vašeho bratra.“ Její výraz v tu chvílik ztvrdl. „Co o něm chcete vědět? Byl to můj bratr, nadporučíku,“ řekla tiše. „To je asi všechno, co o něm mohu říct. Naše vztahy nebyly nijak vřelé.“

„A jak jste ho vnímala v posledních měsících?“ pokračoval Karásek a sledoval její reakci. „Měl nějaké problémy?“

Hermína si odkašlala. „Nějaké konkrétní problémy máte na mysli?“ propichovalo ho zlobným pohledem. „Můj bratr byl vždy samorost. Vždy se uzavíral do své práce, nikdy o sobě moc nemluvil. Ale...“ Zde se její hlas lehce zlomil, jako by se snažila potlačit nějaký emocionální výbuch. „Ale od té doby, co se mu začal ztrácet zdravý rozum, bylo to s ním ještě těžší.“

„Ztrácet zdravý rozum?“ zopakoval Karásek, zkoumavě ji pozorujíc. 

„Hynek byl slabý na srdce,“ poposedla si. „Poslední týdny si stěžoval na tíhu na hrudi. Jenže nechtěl odpočívat. Práce, knihy, pořád něco sepisoval. A s tím dědictvím... víte, byla tam nedořešená otázka. Dům měl přejít na mne, ale poslední dobou naznačoval, že se rozhodl jinak. Kvůli ní.“

„Jak to myslíte – kvůli ní?“ 

„Nevím přesně. Mluvil o ní často. Prý jediná chápe jeho práci. Jako by nevěděl, že mu jen lichotí.“

„Emilie Králová?“ zeptal se Karásek. „O ní mluvíte?“

„Jeho zapisovatelka,“ přitakala hořce. „Říkám vám, pane nadporučíku, že ona je přesně ten typ ženy, která by klidně mohla mít prsty v nějaké nekalé hře. Můj bratr byl příliš důvěřivý. A Emilie měla vždy... takové zvláštní způsoby. Nikdy nevěděla, kdy přestat.“ Karásek tiše naslouchal, vnímal podtóny v její větě a zamyslel se. „Co tím chcete říct?“

„Co tím chci říct?“ Hermína se zasmála, ale ten smích byl rychlý a bezradný. „To, že Emilie byla vždycky... nenápadná, ale i tak si uměla najít způsob, jak se dostat k tomu, co potřebovala. Ať už v práci, nebo osobním životě. Proč myslíte, že byla tak blízko mému bratrovi? Proč byla u něj skoro každý den?“

„A co o tom víte vy? Máte nějaké konkrétní důkazy?“ zeptal se Karásek. Jeho tón byl neutrální, ale vyzařoval z něj určitý tlak.

Hermína pohladila krajku složenou na svých kolenou, její ruce se na moment zatřásly. „Jsem žena, pane nadporučíku. Srdce mě nikdy nezklamalo. Cítila jsem, že něco není v pořádku. A Emilie byla... jiná. Kdo jiný než ona mohl mít přístup ke všem těm rukopisům a poznámkám mého bratra? Kdo jiný, když ne ona, by mohl vědět tolik o jeho práci?“ Její slova byla tvrdá, plná nepokrytého podezření.

„Takže ji podezříváte?“ pokračoval Karásek, i když už v hloubi duše tušil, že její slova by mohla být víc než jen výčitkami žárlivé sestry. 

„Jestli ji podezřívám?“ Hermína se na něj zadívala. „Podívejte se na ni. Srdce jako led, úsměv, který skrývá víc, než se zdá.“

„A vy jste byla včera večer kde, slečno Šmídová?“ přerušil její žárlivé vystupování Karásek.

Ledově chladně mu odpověděla. „Doma, pane nadporučíku. Po večeři jsem si četla, potvrdí to služebná Nočková, kolem osmé jsem si dala čaj a bažantí paštiku. V deset večer už jsem ležela ve své posteli.“

Karásek se na chvíli zamyslel, neřekl však nic. Otočil se k odchodu, ale Hermína ještě pronesla: „Jen nezapomeňte, pane nadporučíku... Často se ukáže, že ti, kdo mají na tváři masku laskavosti, bývají největšími intrikány.“

Další osobou, kterou nadporučík potřeboval vyslechnout, byl doktor Bohumil Landa, profesorův kolega z místního gymnázia. Přišel krátce po poledni do Karáskovy kanceláře. „Dozvěděl jsem se to v krámku u paní Vocilkové. S Hynkem jsme se znali přes dvacet let.“

Působil klidně, ale hůl v jeho rukách se lehce třásla. „Víte, měl mnoho nepřátel. Akademická závist je horší než kletba. On sám byl dobrý právník, ne tak dobrý jako já,“ zasmál se svému nepovedenému vtipu a odmlčel se. „Ale v poslední době byl podivně roztěkaný.“

Karásek ho pozoroval. Všiml si skvrny od inkoustu na manžetě a drobných útržků papíru čouhajících mu z aktovky. „Kde jste byl v noci?“ zeptal se. „U sebe doma. Mám pokoj na náměstí, nad lékárnou. Tam mě uviděl lékárník. Prý jsem měl rozsvíceno skoro do třetí - asi jsem usnul.“

Nadporučík zaklapl notes a vzhlédl. „Pane doktore, kdy jste profesora Šmída viděl naposledy?“ Landa si uhladil manžety. „Před týdnem. Mluvil o závěti. Chtěl provést nějaké změny ohledně domu. Byl neklidný.“

„Říkal proč?“ zeptal se nadporučík. 

„Tvrdil, že mu někdo chodí do pracovny. Prý se ztrácejí papíry. Pak se stáhl úplně. Kdykoliv jsem se zeptal na jeho novou knihu, ztuhl a nechtěl mi nic říct.“

„Naznačil, kdo by za těmi krádežemi mohl být?“ nedával Karásek doktorovi pokoje. „A o čem vlastně měl být jeho nový rukopis, pane Lando?“

Krátké zaváhání. „V souvislosti se ztracenými poznámkami zmínil několikrát svoji sestru. Ale také řekl, že už neví, komu věřit. Jeho nová kniha...“ na nepatrný okamžik se odmlčel. Nadporučík si všiml, jak ztěžka polkl. „...měla popisovat jeho historicko-badatelské cesty v mladí.“

Karásek se zamračil. „Mluvil o Haliči. A o jistém Borowiczovi,“ zmínil, jakoby mimochodem, „myslíte, že to souvisí s oněmi jeho cestami v mládí?“

Landa viditelně ztuhl. Rty mu zbělaly. „Nevím!“ odsekl. „Jak jsem řekl, se mnou se o knize odmítal bavit. Neukázal mi ani hrubou osnovu.“ „Zajímavé,“ odtušil Karásek a rozvážně se posadil do křesla. „Kdo vám, pane nadporučíku, řekl o Haliči a Borowiczovi?“ vyptával se Landa. „To není podstatné,“ odbyl ho ledabylým mávnutím ruky Karásek. „Proč myslíte, že o tom mluvil těsně před smrtí?“

„Možná cítil, že přichází konec,“ přemýšlel Landa. Karásek suše poznamenal: „A možná měl strach, že se pravda provalí.“ Ticho. Pak Landa tiše dodal: „Některé věci je lepší nechat pohřbené, pane nadporučíku.“ „To už někdo udělal, doktore. A výsledkem je vražda.“

Karásek se navečer vrátil do pracovny zavražděného, kde se potkal i s kolegou Leszkem. Na stole stála láhev s lihem, dvě sklenky – v jedné zbytky nedopité tekutiny. V krbu vyhaslo, ale uvnitř zbylo pár ohořelých papírů. Technik zjistil, že šlo o část dopisu, psaného rukou. Čitelné zůstalo slovo: „dluh“ a část razítka ze země odeslání.

„Ty, Jardo,“ položil mu ruku na rameno Leszek, „volal jsem odpoledne domů, abych se ti přeptal na toho Borowicze.“ Karásek k němu upřel svou plnou pozornost. „Máma nic nevěděla, jméno jí nic neříkalo, ale její bratr mi pak odpoledne volal zpátky na služebnu. Borowicz byl polský novinář a velikej aktivista. Ostře vystupoval za větší autonomii Haliče.“

„Byl?“ nedalo Karáskovi.

„Byl. Zavřeli ho za držení zakázaných tiskovin se záměrem rozvrátit říši. Tenkrát to vedla tajná a dokonce vojenská policie. Když ho pustili po třech letech, zemřel na tyfus.“

Karáskovi přeběhl mráz po zádech, ale mlčel. V tichosti se přemístil k velkému psacímu stolu a pustil se do prohledávání. Po nějaké době se mu podařilo najít tajnou zásuvku. Všechny tyhle stoly je mají, ušklíbl se. Vytáhl archy papírů a usmál se. Právě objevil část rukopisu oné knihy. Karásek se začetl. Profesor Šmíd se sáhodlouze rozepisoval o každém detailu. Nadporučíka čtení takového druhu vůbec nebavilo, ale když se dostal od popisu lokomotivy, kterou se Šmíd dostal na Ukrajinu k pasáži, kde potkal Landu a Borowicze, viditelně ožil. Konečně si začal spojovat ona zdánlivě nesouvisející vodítka. Halič je místo, kde se poprvé setkal se svým kolegou Landou. Uvnitř nalezl poznámky: „Borowicz. E. ví – H. nikdy nepochopí.“

Nadporučík si začal kreslit jednoduchou časovou osu. Mezi šestou a osmou Emilie. Mezi osmou a půlnocí nikdo nepotvrzen. Landa vzhůru ve svém bytě. Hermína doma, tvrdí, že šla spát v deset. Večer zašel Karásek ještě k lékárníkovi. „Ano, doktor Landa svítil až do tří. Ale víte, co je zvláštní? Přišel si k nám před třemi dny pro silné kapky proti nespavosti – ale bez receptu. Prý pro příbuzného. Odmítl jsem mu je vydat.“

Karásek se opřel o zábradlí mostku nad Cidlinou. Noc byla studená a tichá. V hlavě se mu skládala mozaika – tři podezřelí, tři motivy. Jeden z nich měl nejen příležitost, ale i přímý důvod, proč si přát, aby profesor knihu nikdy nedokončil.

Pomozte nadporučíku Karáskovi vyřešit vraždu profesora Šmída, kde každý podezřelý skrývá tajemství! Kdo je vrah a co ukrývá jeho poslední kniha? Připojte se k naší detektivní soutěži a vyřešte záhadu!

Pravidla a informace k soutěži zde.