Otcovství bez lásky

Následující řádky obsahují spoilery z již vydaných částí románu Ti předurčení.

Když dcera není vítaná...

Jsou otcové, kteří chrání. Jsou otcové, kteří milují. A pak jsou otcové, kteří nejsou schopni ani jednoho - takový je Oneš. Na první pohled muž, který selhal jako otec, jako druh, i jako člověk. Pod nánosem hněvu, víry a pýchy se však skrývá někdo, kdo sám zůstal dítětem, které nikdy nebylo přijaté.

Ve světě Předurčených se neodehrávají jen přírodní zázraky, tajemné rituály a magické úkazy. Dějí se tam i věci zcela obyčejně lidské – bolestné, těžko pojmenovatelné, tiché. Takové, které se nedají změnit ani kouzlem. A jednou z těch nejbolestivějších je příběh otce, který nedokázal milovat své dítě. Oneš není klasickým literárním padouchem. Je to postava muže, který selhal tváří v tvář ztrátě, a jehož slabost se proměnila v hněv a nenávist.

„Příroda se neklaní člověku, který odmítá život.“

Od začátku příběhu víme, že toužil po synovi. Nejen jako pokračovateli rodu, ale i jako symbolu moci, síly, potvrzení mužnosti ve stále více patriarchální kultuře, kde muž představuje „hlavu rodiny“. Ztráta syna je nejen osobní tragédie, ale i „selhání vůči světu“. Oneš se s tím nevyrovná – a na místo ztraceného syna nedokáže pustit dceru. Živa není chtěná. Ne proto, co je zač, ale protože není tím, kdo měl přijít. Není projekcí jeho očekávání, a to z ní v očích vlastního otce dělá zlo. Nehodnotí ji jako člověka, ale jako zklamání.

„Já chtěl syna, a ne dceru,“ řekne Oneš. A tím říká vše. Po ztrátě prvorozeného potřeboval, aby něco – někdo – zaplnil tu prázdnotu. A když přišlo dítě „nesprávného“ pohlaví, nepřijal ji jako novou naději, ale jako důkaz selhání. Svého i Mladina. Jeho láska měla podmínky, a Živa je nikdy nemohla splnit. Jeho odmítnutí není prudké. Je chladné, vzdálené, systematické. Mlčením, nepřítomností, vírou, kterou staví výš než vlastní dítě. Je přesvědčený, že jedná správně. Že má pravdu. Že jeho Bůh, jeho kněz, jeho řád jsou důležitější než pláč, úsměv, dotek. Důležitější než dcera – vlastní krev.

Není vyloženě krutý – jeho krutost přichází jako výsledek neschopnosti přijmout, že život nešel podle jeho představ. Když se mu vše rozpadne, zůstává jen víra. Ale ne čistá a nevinná, ale víra slepá a pomstychtivá. Upne se na náboženský řád představený Ebbem, protože mu nabízí „smysl“ - v nových pořádcích jsou ženy podřadné, děti nástroje, city slabostí. A tak se i Oneš nevědomky stává nástrojem vlastní neschopnosti cítit. Zraňuje dceru, bije ženu, a sám sebe přesvědčuje, že jedná správně. Jeho nenávist k Živě je žárlivá, malá a ublížená. To, co má bolet nejvíc, je to, co Živa neřekne. Nepláče, nevyčítá. Přijímá bolest a mlčí. A právě tím, že se nezlobí, nespílá, ale sama sebe pokládá za problém, je její zranění ještě hlubší.

Mojí snahou bylo vytvořit opravdového a zároveň ne zcela černobílého muže. Chtěla jsem, aby to bolestivé a plačtivé vystupovalo z nevyřčených vět a situací. Chtěla jsem, aby se Oneš stal nejděsivější tím, jak realistický bude. Znám, nejspíš my všichni známe, takové otce - nejen v knihách. Jsou to muži, kteří nedokážou milovat děti bez podmínek. Jsou to muži, kteří dávají lásku za výkon, kteří se cítí ohroženi, když jejich potomci neplní jejich představy. Oneš není klasický záporák z fantasy knih, nevládne černou magií, neničí vesnice, nebojuje v bitvách, nemíchá lektvary... Je to muž, kterého zlomila vlastní bolest.

V příběhu, kde příroda mluví beze slov a zvířata chápou duši člověka lépe než lidé, je jedním z největších protikladů právě Oneš – otec, který nevidí, neslyší, necítí. A v tom tkví jedna z největších tragédií prvního dílu.

Oneš se nikdy neotevřel, nechtěl růst. Zůstal stát v místě, kde jeho bolest byla důležitější než cokoliv jiného – než jeho žena, než jeho dcera, než pravda. A tak si pro něj přišla Zima. Tichá a věcná, spravedlivá.

Když Zima vchází do děje, nenese pomstu. Nese rovnováhu. Oneš umírá její rukou – silou přírody jedné ze čtyř. Síly, která v mém světě nepředstavuje jen roční období, ale konečnost, zúčtování, pravdu bez slitování.

Jeho smrt není ani tragická, ani heroická. Je tichá, neokázalá – jako přirozený konec něčeho, co už do světa nepatří. Zima ho nezabíjí z nenávisti. Zabíjí ho proto, že je slaboch a zbabělec...

...v přírodě slabí nepřežijí.

„Když popřeš lásku, popřeš i život a příroda si to zapamatuje.“

Příběh Oneše je bolestivý, protože není fantazií – je obrazem skutečných příběhů. Otců, kteří jimi nedokázali být. Bratrů, kteří spolu nepromluvili desítky let. Dcer, které odešly, protože už dál nechtěly prosit o kousek lásky.

V Předurčených má každá smrt význam. A smrt Oneše uvolňuje místo Živě - konečně může dýchat. Být. Růst.

Ticho, které zůstává po jeho skonu až do chvíle, než se krajinou pod horou Dobra roznese křik vesničanů, je skličující. Vyvstává z něj otázka – co přiměje muže nebýt otcem svojí dceři?

První část románu Ti předurčení k zakoupení zde