Když matka chrání dceru i před bohy...

Následující řádky obsahují spoilery z již vydaných částí románu Ti předurčení.

Mlada – matka, družka, přítelkyně

V příbězích, které přežijí staletí, je matka často jen kulisou. Ta, která dá život – a zmizí. Její roli přebírá osud, svět, nebo muž. Ale ve světě Živy je matka jiná. Mlada není hrdinka v lesklé zbroji, je to žena z masa a kostí. Unavená. Odvržená. Odmítaná. Je to obraz, který dobře známe. Obraz matek nesoucích bolest, kterou nedokáží pojmenovat. Žen, které zaplatily za naši svobodu tím, že samy svobodné nebyly.

A přesto Mlada stále stojí a nese tíhu svého života s hlavou vztyčenou. Vydržela víc, než by jiná lidská bytost zvládla – a dál chrání dceru, i když ji už nedrží v náručí, ale jen ve vzpomínkách.

V příběhu Ti předurčení vidíme matku, která chrání dceru proti jejímu otci, proti víře, která se tváří jako řád, i proti vlastní minulosti. Nepotřebuje meč. Její zbraní je věrnost a oddanost. Její ochranou jsou byliny, ticho, vzpomínky. A to není málo.

Mlada není dokonalá a rozhodně není jen kladnou hrdinkou. Koná činy, které bychom u jiných odsoudili. Mstí se. Říká věci, které bolí. Mlčí, když by měla mluvit. Věří v něco, co je možná jen záchrana před šílenstvím. Ale přesto je v ní síla, kterou dědíme.

Ženská linie není jen krev. Je to způsob, kterým se díváme na svět. Způsob, jakým se chováme, když se bojíme. Jak se dotýkáme stromů, když nevíme, co dál. Jak chráníme děti i tehdy, když už jsme dávno měly chránit samy sebe.

Mlada není silná tak, jak to máme v knihách rádi. Nezvedá meč, nevede zástupy, nezachraňuje svět. Její odvaha skví v tom, že zůstala, když ostatní odešli. Když muž ustrnul v nenávisti, ve které zemřel, když její dítě zmizelo a víra jí přestala odpovídat. Zůstala v chatrči, která nebyla ani bezpečím, ani domovem - ale jediným místem, kde ještě mohla být.

Mlada je archetyp ženy, kterou každý viděl, ale málokdo pochopil.
Ta, která ví, ale nemluví.
Ta, která miluje, ale není slyšena.
Ta, která varuje, ale nikdo jí nevěří.

„Ne každé dítě se má narodit do radosti. Ale každé má právo na lásku.“

Její mateřství není romantizované. Je bolavé, osamělé, surové. Ale je nepodmíněné. A právě tím je silné. Láska k Živě není něžná, pohádková ani okázalá. Je tvrdá jako kořen. Připomíná spíš pud přežití než mateřský instinkt. A možná právě proto je skutečná. Protože nic nechce zpátky. Mlada nebyla dobrá matka podle učebnic. Neuměla vychovávat, ochránit, vysvětlovat. Ale zůstala. V tom domě, v té krajině, v sobě. A den za dnem znovu říkala dceři: „Jsi tu. Jsi živá. Jsi se mnou a to stačí.“ A zůstala i v době, kdy její dcera zmizela. Zůstala až do posledního dne v místech, kde ji přivedla na svět.

„Přátelství, které se rozpadlo, protože bolelo moc – a přesto nezmizelo.“

Přátelství žen nebývá často součástí velkých příběhů. V legendách jsou rivalkami, v pohádkách soupeří a v románech obvykle stojí stranou, zatímco hlavní děj často píšou muži, milenci, synové. Ale v Předurčených je přátelství Mlady a Zeliny jiné. Dvě dívky, které rostly spolu; milovaly, mlčely, zradily a znovu se našly. Nejsou psány jako hlavní hrdinky, ale jsou podloží celého příběhu.

Mlada si vybrala Oneše. Zelina jeho bratra. Obě věděly, že ten druhý není bezpečná volba – ale tehdy ještě nevěděly, jak hluboko mohou muži klesnout, když je zlomí tíha světa. Zelina skončila zbitá, osamělá, odhozená. Mlada těhotná, ztichlá, odevzdaná. A tak roky míjely. Ani jedna neřekla: „Přijď.“ A tak ani jedna nepřišla. Každá sama na opačném konci osady tiše trpěly svůj osud.

Když se však svět začal hroutit a osada se ponořila do fanatismu a nenávisti, znovu se našly.
Nevolaly o pomoc. Nedržely se za ruce, ale byly vedle sebe, spolu. A to stačilo, protože znaly jedna druhou tak hluboko, že ani roky ticha nezničily to, co kdysi vykvetlo.

Věděly, že neutečou. Věděly, že svět, který znaly, končí. Jejich smrt je silně symbolická. Odcházejí spolu na místě, kde si jako děti daly slib, že spolu i zemřou. Vypijí pokojný nápoj a v klidu usedají pod strom, držíce se za ruce. Zelina usne jako první, Mlada o chvíli později. Umírají smířené, klidné, v teple přátelství, které přežilo všechno​. Umírají jako ženy, které se vrátily tam, kde začal jejich příběh – ne jako oběti a rozhodně ne zlomené. Odcházejí jako poslední přítelkyně starého světa. V jejich konci není tragédie – je v něm rovnováha, oběť, klid. Odcházejí na místě, kde kdysi začalo všechno – v kruhu, který se uzavřel.

První část románu Předurčených k zakoupení zde