Telefon
Silně emotivní povídka sleduje příběh Oleny, obyčejné ženy v mimořádné situaci. Na pozadí ruské invaze na Ukrajinu se odehrává drama mateřského strachu, rozpolcených rodinných vztahů a marné snahy o porozumění napříč informačními a hodnotovými světy. Text přináší syrový pohled na válku očima civilistů – bez patosu, zato s bolestivou autentičností. Intimní výpověď o lidské zranitelnosti, mlčení i nepochopení.
_____________________________________
Na stole zadrnčel telefon. Byla středa. Tak jako každý týden volala Oleně matka. Jejich hovory se nesly v poměrně pravidelném stylu. Co malý Saša? Co v práci? Co jsi vařila? Co dávají v televizi.
O politice se nikdy nebavily. Jejich vztah došel do stádia pravidelných hlášení. Ta byla každotýdenní. Pak ještě dvakrát do roka fyzická návštěva. Spíše povinnostní, než srdečná. V létě přijela matka s otcem na čtrnáct dní za Olenou a její rodinou do Mariupolu k moři, v zimě směřovala Olena s rodinou opačným směrem do Tuly. Toť vše.
Ale pořád tu něco zůstávalo. Byla to snaha alespoň tento kontakt zachovávat. Ani jedna strana nad vzájemným vztahem nezlomila hůl. A občas se našla i nějaká ta srdečnost.
„Ahoj mami!“ ozvalo se do telefonu, když Olena po delší době konečně zvedla telefon.
„Ahoj holčičko,“ ozvalo se lehce dýchavičně na druhém konci.
„Jak se máte?“
Obligátní začátek, jako vždy, pomyslela si Olena, ale nijak neprotestovala a brala to jako prostou součást koloritu. Začala jako obvykle vyprávět o denních radostech a strastech. O tom, jak Saša má ve školce nového kamaráda, se kterým si rozumí, o kolegyni z práce, která odchází, protože si našla lepší pozici, o salámu, který jeden den koupila v obchodu, a druhý den byl zkažený. Potom přehodila tíhu vedení rozhovoru na druhou stranu a poslechla si, jak si otec stěžuje na těžké dýchání, jak matka byla na setkání místních žen a že už se tam rozjela debata o tom, jak bude letos vypadat oslava prvního máje a co všechno na to bude potřeba připravit, i o novém seriálu, který začali dávat na třetím kanálu, a zatím nevypadá špatně.
Zásadní témata se v jejich komunikaci neobjevovala. Nebyl na ně prostor. Nebo možná spíše vůle se jim věnovat. Politicky by se obě ženy stejně asi neshodly. Vlastně to byla jen domněnka, kterou Olena nosila v hlavě. Nebylo jak tuhle možnost ověřit, protože na to nikdy nepřišla řeč.
Dnes to ale bylo jiné. Ta tíživá situace, která se rozléhala po celé zemi, která plnila televizi a o které lidé neustále mluvili, se naplno usadila i v Olenině duši. Možná by to tolik neřešila, kdyby nebyla matkou a nebála se o budoucnost svého syna. Protože strach matky není dvojnásobný, ten vyplňuje každičkou část srdce.
„Mami?“ přerušila najednou Olena matčin příval informací. Ta byla trochu vyvedená z míry. Konvence nebyla dodržena.
„Ano?“
„Slyšela jsi, co se děje? Objevují se informace, že Putin zaútočí na Ukrajinu.“
Matce se očividně ulevilo. Čekala, že půjde o něco závažného. „Ale prosím tě, nesmíš věřit všemu. Vladimír Vladimírovič byl včera v televizi a říkal, že se tyhle informace objevují, ale že je to lež, že se nechystá útočit. Nemáš se čeho bát. Vždyť jsme dobří sousedé, co by z toho Rusko mělo, kdyby útočilo na Ukrajinu.“
Na druhé straně bylo chvilku ticho.„No já nevím. Snad máš pravdu.“
„Určitě! To jen západ krmí vaši televizi těmi… těmi dezinformacemi a akorát vás děsí. Měli by to trochu korigovat.“
Olena trochu vzdychla: „No, u nás se dělají nějaká cvičení. Nikita byl taky na jednom. Učili se tam, jak se střílí z kulometu. Chtěl si to zopakovat, přece jen už má od vojny pár let a chtěl vidět novou techniku. Šli tam všichni chlapi z fabriky. Bojím se.“ Dovolila si tenhle náhlý projev citu a doufala, že najde zastání.
„Prosím tě neblázni! Jsou to všechno hlouposti! U nás ředitel mluvil taky o tom, jak se Amerika snaží nás zmást a vnést strach a tohle je přesně ono. Vzpamatuj se!“
Olena už neříkala vůbec nic. Byla zticha. V hlavě měla zvláštní směs vzteku a tmavě šedé barvy.
„Jo a představ si, že Valerie poletí do Paříže. Dostala to k padesátinám jako dárek od manžela. Hrozně se na to těší. Já bych teda nikam takhle daleko nemusela, ta cesta bude hrozně dlouhá, ale letadlem to trvá prý jen asi pět hodin, ale stejně. Poletí z Moskvy a měli by tam být asi týden. Tak jsem zvědavá, s jakou přijede. Říkala jsem jí, aby hodně fotila, protože…“
Matka sice dál mluvila, ale Olena zbytek rozhovoru nějak vypustila. To byla výhoda těchto rozhovorů – pokud člověk chvíli nedával pozor, celkem nic zásadního se nestalo. Čas v těchto případech plynul až zbytečně pomalu.
„Mami, já už budu muset jít, půjdu ještě něco nakoupit, než mi zavřou.“
„Dobře, tak pozdravuj Sašenku a Nikitu. Příští týden ve středu?“
„Jasně, pozdravuj tátu,“ řekla Olena už trochu myšlenkami mimo.
„A odpočiň si, holčičko,“ řekla matka starostlivým hlasem, o kterém Olena nikdy nevěděla, jestli je hraný, nebo opravdový. Dnes to řešit nebude.
Zavěsila sluchátko. Ještě malou chvíli držela na telefonu ruku, pak našla papír a tužku a rychle si ještě napsala pár věcí, které se rozhodla dnes sehnat. Pro jistotu. Kdyby Vladimír Vladimírovič přece jen…
Další den zadrnčel v Tule na stole, na kterém ležely klíče od domu, telefon. Ženská ruka ho zvedla a ohlásila se.
„Mami, zaútočili na Ukrajinu!“ ozvala se Olena znatelně dramatickým hlasem.
„Kdo?“ vyhrkla matka v obavách.
„No přece Putin!“
Matce se slyšitelně ulevilo. Nejedná se tedy o vpád západních vojsk, kterého se tajně obávala. „Uf, ty jsi mi dala! Já už jsem myslela, že se opravdu něco děje.“
„Jak, že se něco děje? Na Ukrajinu vstupují ruská vojska!“ křičela Olena do telefonu a hlas se jí třásl vztekem z celkové situace, a taky trochu z toho, že matka celou situaci zlehčuje.
„Holčičko, nemáš se čeho bát. Já vím, je to vojsko, ale je to zaměřené jen na ty nacisty. Prý je jich hodně a spolupracovali se západem. Chtěli rozmisťovat nějaké rakety u hranic s Ruskem. Mluvil o tom Vladimír Vladimírovič. Ale ty se nemáš čeho bát, vás se to ani nedotkne, jenom zajistí bezpečnost.“
Olena chvíli nebyla schopná slova. Opravdu si myslela, že zavolá matce a že jí to pomůže? Že to spolu proberou? Nebo snad dokonce, že budou společně hledat nějaké řešení? Vážně?
„Oleno?“
„No?“
„Doufám, že nehodláš dělat nějaké hlouposti!“
„Třeba jaké?“
„Nevím. No, nedělej si starosti. Udělejte si něco dobrého a pusťte si nějaký film. Jak by se to mohlo dotknout vás v Mariupolu?“
„Měj se mami!“ Olena zavěsila, aniž by čekala na odpověď. Už zažila ten strach. V roce 2014, když došlo k obsazení východní části Ukrajiny. Tehdy sice Mariupol nebyl cílem, ale člověk to cítil ve vzduchu. Tu vojenskou přítomnost, patrony, zmařené životy a strach. Tohle chlapi těžko chápou. Ti bojují za rodiny, za ideály. Zvažovali tehdy s Nikitou dítě, ale ještě dva roky poté si to nedokázala představit.
A je to tu znovu. Zatím ne přímo v Mariupolu. Taky co by si tu vzali? Písek z pláže? Prostě město, kde žijí lidé. Civilní cíle je zajímat nebudou. A oni žijí na sídlišti. Jen ty potraviny aby byly! Možná dnes ještě něco koupí. Už včera to u nákupního centra vypadalo, jako by měl skončit svět. Počká, až přijde Nikita, a vyrazí.
Manžel se vrátil domů kolem druhé hodiny. Olena mu jen předala Sašu, který si zrovna skládal nějaká puzzle, a vyrazila s velkými taškami dolů k autu na nákup.
Celé dopoledne to promýšlela, když se střídavě dívala na televizi a sledovala tanky valící se přes hranice, a chodila kouřit na balkon. Ruka se jí trochu třásla, ale postupně se uklidňovala, když se jí v hlavě urovnalo to, co je třeba udělat. Mouka, cukr, olej, sůl, těstoviny, balené vody. Dají něco do sklepa, něco sem nahoru, aby jim to případně někdo neukradl. Jistota je jistota.
Auto naskočilo napodruhé. Ještě dokoupí naftu, aby měli plnou nádrž. Nikita dal nějaký kanystr i do sklepa, ale pro jistotu. Kdyby to náhodou stopli a žádná už nebyla. Taky ceny asi vyletí nahoru. Bože!
Vyjela na hlavní silnici a jela k nedalekému supermarketu. Cestou se dívala po domech, které stály po obou stranách. Nevěděla proč, ale dnes nějak upoutaly její pozornost, až málem zapomněla zastavit na semaforech a zašlápla brzdu až na poslední chvíli. Ještě se teď vybourat! A zelená, konečně.
U supermarketu je hlava na hlavě. Každý si chce udělat zásoby. Má to ještě smysl nakupovat tady? Zajede na okraj města na výpadovku, kde je další velký market a nemuselo by tam být tak plno. Vyjela opět na hlavní silnici a zesílila rádio, mluvil Zelenskyj. Prý agrese. Mezinárodní skandál! Něco, co nepatří do civilizované Evropy.
Kruci… Není to tak dlouho, co máme samostatnost. Válka. Když o ní vyprávěla babička, moc neposlouchala. Neměla to ráda. Násilí, zabíjení, mrtví. Trochu se otřásla.
Jela a v hlavě cítila prázdno. Nechala prostě plynout ta slova z rádia a jen řídila. Nic víc. Na cestě z města odbočila a najela na odbočku k marketu. Není to o moc lepší než v centru, ale přece jen se zdá, že je tu lidí o něco méně. Zaparkovala, vytáhla klíčky, vzala kabelku a šla pro košík. Dojede s nákupem až k autu, pak ho teprve roztřídí. Tak do toho. Boj na všech frontách. Ten můj teď začíná.
Domů se dostala později, než doufala. Nikita jí pomohl všechno vynosit. Sehnala toho dost, aby přežili snad měsíc. Něco do sklepa, něco nahoru do bytu. Jak se tak dívala kolem sebe, nebyli jediní, kteří měli ten nápad. Rodina po rodině nosila obživu v nezvyklém množství do svých domovů. Občas se na sebe podívali, ale hned šli zase dál. Na sousedské tlachání teď rozhodně nebyl čas. Když všechno vynosili a přenesli malého spícího Sašu od televize do postele, trochu se uklidnila.
Nikita si šel na chvíli sednout k televizi, než vyrazí do práce, ale ona se posadila v kuchyni ke stolu, udělala si kafe a přemítala. Pak vzala telefon.
„Ahoj mami!“
„Ahoj zlatíčko. Ty ještě nespíš?“
„Víš, co jsem teď dělala?“
Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Uspávala jsi Sašenku?“
„Ne, nakupovala jsem ještě poslední potraviny. Když začala válka, abychom měli co jíst.“
„Ale Olenko… My na to s tatínkem taky koukáme, ale vás se to nemá jak dotknout. Vladimír Vladimírovič říkal, že je to speciální vojenská operace. Já myslím, že vy vůbec nevíte, co se v tom Kyjevě děje. Bude to rychlé, nemusíš se bát. Jde jen o to vyhnat ty nacisty!“
Chvíli bylo ticho.
„Mami, přemýšlela jsi někdy o tom, že ti v televizi nemusí říkat plnou pravdu?“
„Prosím tě, ty tvoje konspirace,“ odvětila poněkud rozladěně matka. „Přece by nám nelhali. To západ neustále posílá klamavé informace a akorát tím mate lidi. Olenko, vždyť jsme sousedi. Proč by vás Rusové ohrožovali? Proč?“
„Dobrou, mami!“ telefon v Olenině ruce ztmavl. Seděla ještě chvíli, pak se zvedla a šla se podívat na Sašu, zda dobře spí.
Ozvaly se sirény. Venku byla ještě tma. Kvílivý, jasný, pronikavý zvuk. Takový ten, co se zavrtá přímo pod kůži a způsobuje mráz po celém těle. Vyskočila. Nikita byl na ranní směně, kterou si vzal navíc. Než stačila plně rozlepit oči, slyšela z vedlejšího pokoje plakat Sašu. Rychle se zvedla a přeběhla k němu, aby ho uklidnila. Pak jí to došlo a myšlenky se nezastavily.
Obléknout se. Teplé oblečení, má ho tu připravené. Dát mu něco do ruky, co bude přikusovat. Rohlík. Tady máš, Sašenko, jen chviličku, já se taky obléknu. Tak. Rychle, rychle. Jestli je to jenom cvičení, tak mě fakt naserou. Tašku, ve které je jídlo. Sušenky, voda, trocha ovoce.
„Sašo, pojď, jdeme, honem!“ Popadla malého kluka za ruku, ale hned si ho vzala k sobě do náruče, aby šli rychleji. Kryt je nedaleko. Honem. Siréna neustává a čím déle zní, tím více se do člověka zařezává. Vybíhají i další. Na ulici jsou lidé. Je tu voják, co navádí všechny do krytu. Tak to asi nebude cvičení. Honem. Kruci, ten Saša už je těžký. Ještě kousek. Jo, jsme tady.
„Dobrý den,“ pronese směrem k ostatním, ale odpovědi se jí nedostává. Je tu příliš velký ruch na to, aby se dbalo na konvence. Mladý muž se samopalem jí ukáže místo, kam si může sednout.
„Díky,“ sedne si, obejme Sašu, vydýchává se. Dívá se kolem sebe na lidi, kteří tak jako ona ve spěchu vyběhli ze svého bytu a teď tu hledají bezpečí. Poznala pár známých tváří. Pokývli na sebe. Čekali. Do krytu se valí další lidé. Zatím je tu místo, ale jak dlouho?
Vedle nich se posadí mladá žena, vymění si pokývání hlavou a úsměvy. Malý Saša jí dokonce věnuje jeden ze svých nejroztomilejších úsměvů. Oplatí mu jej a pohladí po vlasech. Prohazují mezi sebou pár vět a když zvenku začíná někdo volat něco, čemu ani jedna nerozumí, jejich hovor utichá. Voják, co je sem naváděl, ještě rychle vbíhá dovnitř a má u sebe maminku ve věku, jako je ona sama. Má s sebou i holčičku. Zapadnou dovnitř a rychle zavřou vrata. Pak se otočí obrovské kolo, které je oddělí od světa venku. Vchod je zavřen. Díkybohu jsme v bezpečí.
Podívá se na Sašu. Ten ukousává zbytky svého rohlíku a sleduje živýma očima dění kolem sebe. Zvenku je slyšet veliká rána. Všichni nadskočí. Ozve se první slabé zasténání. Přivine si Sašu k sobě a mírně se s ním v náručí kolébá. Snad nějaký zvyk, když byla sama ještě dítětem. Nebo podvědomí, které se jí snaží ukonejšit. Pomáhá to.
Těch velikých ran zvenčí bylo ještě pár. Pak se vše uklidnilo. I stísněný pocit lidí uvnitř jako by opadl. Někdo začal hrát na kytaru. No to snad ne? Kytaru? V tu chvíli jí to přišlo jako skvělý nápad, i když si nedokázala představit, že by při rychlém běhu do krytu nesla ještě kytaru. Působilo to zázračně. Za chvíli tu seděli všichni a notovali si známou lidovou ukrajinskou píseň. Objímala Sašu a zpívala. Podívala se na maminku s holčičkou, která na tom byla úplně stejně. Usmály se na sebe. Bylo to úlevné. Hlavně, že jsou děti v pořádku.
Po nějaké době byl otevřen vstup do krytu. Vojáci nejprve volali vysílačkou, patrně pominulo nebezpečí. Všichni se začali zvedat. Olena zapnula Sašovi bundu, ujistila se, že mají všechno a vydali se v průvodu na povrch. Když vyšli ven, musela chvilku přivyknout slunci. Šli směrem k jejich domu.
Odemkla, vyšli nahoru. Svlékla Sašu, postavila na čaj. Po chvilce uslyšela chvatné odemykání vstupních dveří bytu. Byl to Nikita. Celý ustaraný.
„Zaplať pánbůh,“ pronesl a objal ji.
„Saša?“
„Je vedle v pokoji.“
„Měl jsem strach,“ řekl, když si svlékal dlouhý kabát. „Hned, jak jsem mohl, běžel jsem za vámi. Dneska nás pustili všechny. Barák na konci Závodské to koupil.“
V Oleně hrklo. Hleděla na Nikitu, jako by nebyla schopna pochopit, co jí říká.
„Počkej, jak barák?“
„No normálně. Barák. Panelák s bytama! Je v něm díra, je celý ohořelý.“
„Ale…,“ nějak nebyla schopna tuhle informaci vstřebat, „vždyť tam žijí normálně… prostě lidi.“
„Já myslím, že to oni vědí,“ pronesl se sarkastickým nádechem Nikita.
„Já myslela, že budou střílet na… já nevím, vojenský základny, letiště a tak.“
„No, to jsme si mysleli všichni.“
„Zemřel někdo?“
„Těžko říct, ale vypadá to, že všichni byli v krytech.“
„Hele, víš, co by byl gól?“ zeptal se už viditelně trochu uklidněný Nikita.
„Kdyby v Rusku psali, že si do těch baráků střílíme sami… Jako naše armáda.“
„To je blbost! Tomu by snad nikdo nemohl uvěřit?“ pronesla skepticky Olena.
Nikita jen pokrčil rameny. Políbil Olenu na čelo a šel se podívat na Sašu.
Chvíli přemítala a pak zvedla telefon. „Ahoj mami. Jestlipak víš, kde jsme strávili dnešní noc?“
„No to nevím,“ odpověděla matka, evidentně trochu rozladěná, že se Olena nedrží zavedeného schématu hovoru.
„Byli jsme v krytu!“
„Vy jste zase měli nějaké cvičení?“
„Ne mami, Rusové bombardovali Mariupol!“
„Ale, holčičko, to není možné. To vás zase vyděsili úplně zbytečně.“
„Mami, Nikita cestou z práce viděl, jak zasáhli panelák.“
„To je nesmysl! Přece by naše vojsko nestřílelo do obydlených domů. To prostě není možné!“
„Mami, to mi nevěříš? Já ti říkám, že jsme seděli v krytu a slyšeli obrovské rány, jak dopadaly bomby na Mariupol!“
Chvíle ticha.
„Představ si, že Valerie nakonec nepoletí do té Paříže. Nemá se tam jak dostat, když teď kvůli Ukrajině nelétají žádná letadla. Hrozné!“
Olena chvíli nevěřila svým uším. „Mami, už prosím tě sklapni! Rusové střílí na Mariupol a ty řešíš, že Valerie nepoletí do Paříže?“
„Jak to se mnou mluvíš? Laskavě si uvědom, že…“
Olena vypnula telefon. Stačilo. Do očí se jí draly slzy plné zlosti a lítosti zároveň. Měla chuť něco rozmlátit. Vybít ze sebe ten vztek, který v ní rostl. Bouchla pěstí do stolu. Pak našla cigarety. Zapálila si. Dívala se ven z okna. Slyšela zvenku houkačky. A další. Dívala se, jak po ulici jedou auta. Trochu se uklidnila.
„Chudák Valerie,“ pronesla po chvilce sama pro sebe a pousmála se.
U Oleniny matky zazvonil pozdě večer telefon. Zvedla ho.
„Prosím!“ ohlásila dílem unaveně, dílem pobouřeně, kdo volá v tuto hodinu.
„Mami… Mami?“ slyšela ze sluchátka spolu s velkým hlukem okolo.
„Oleno, jsi to ty? Není tě slyšet! Je tam hrozný hluk!“
„Mam… všude okol… Kryt… mam…“
„Oleno, vůbec Tě neslyším! Jdi někam kousek stranou od toho hluku.“
„Mam…“ A najednou se ozval obsazovací tón.
Matka chvíli stála nad telefonem. Pak položila sluchátko. No snad kdyžtak zavolá znovu. Přešla do pokoje a sedla si zpátky k televizi. Dávali její oblíbený zábavný pořad. „Dáš si?“ nabídla manželovi po svém boku trochu brambůrků.
Ten však jen něco zavrněl a pokračoval v klimbání u obrazovky.
Po několika dnech Olenina matka usoudila, že dceři blahosklonně odpustí ten poslední výstup a zkusí se zeptat, co její milovaný Sašenka. Vytočila číslo. Číslo bylo nedostupné. Ještě jednou. Číslo nedostupné.
Kde zase běhají, pomyslela si podrážděně a zavěsila.
Ondřej "Holohlav" Podeszwa
Sborník Seznamte se: Válka k zakoupení zde
