Borůvka

V postapokalyptickém světě, kde lidstvo žije v troskách bývalé civilizace a děti jsou vzácností, sledujeme vyprávění mladé dívky, která očekává narození vlastního dítěte. Její matka s mladší sestrou se vydaly na nebezpečnou směnu do vzdálené osady a ona zůstává sama – s těžkým břichem, bolestmi, ohněm a nočními šelmami, které obchází její tábor.

Máma mě porodila, když jí bylo dvacet tři. Mně je dneska, alespoň podle mámina kalendáře, dvacet dva let a připadá mi, že jsem strašně stará na to, abych měla dítě. Sedím na malém špalku u ohně a hlídám, aby nevyhasl. Oheň, ne ten špalek. Jediný úkol, který mi máma dala, než se s mojí ségrou vydala sehnat jídlo, je nenechat vyhasnout oheň.

Rozhlédnu se kolem sebe a vidím jen stromy, vysokou trávu a sem tam nějakýho hopsajícího králíka. Máma často říká, že máme štěstí, protože se pohybujeme po území, kde není příliš nebezpečných zvířat. Mně i tak dlouho trvalo nebát se pokaždé, když mě nuceně opustila, třeba jen na pár hodin.

Přemýšlím, kdy naposledy jsme viděly tátu. Vzpomínka na něj mě donutí zvednout se a jít do stanu, kterému říkáme domov. Než urazím těch pár kroků, funím a ztěžka dýchám. Dítě mě kopne. Říkám životu pod mým srdcem dítě, protože nevím, jestli to bude holka nebo kluk, ale jsem si jistá, že to nebude kotě nebo štěně. Namáhavě si kleknu a hledám v mámině velkém batohu její deníky a kalendář. Když ho konečně najdu, ucítím nový, další pohyb. Hodně intenzivní, až mě ta síla překvapí.

Pohladím si břicho. „Houhou, maličké. Copak se ti tam nelíbí?“ Odpovědí mi je nové nakopnutí, tentokrát ve spodní části břicha. Usměju se. Poslední dobou se usmívám hodně a může za to právě moje dítě.

Otevřu máminy zápisky a listuji ohmatanými stránkami nazpět. Podle máminých záznamů to je… „Panebože,“ unikne mi z pusy, aniž bych věděla, co nebo kdo bůh je. Máma mi to nikdy nedokázala vysvětlit, sama říká, že je ateistka, a tak se o žádného boha nikdy nezajímala. Ateismus máme tedy dědičný, tak jsem to alespoň pochopila. Nicméně pánabohuji docela často a mámě to očividně nevadí. Za týden, jestli správně počítám a máma správně zaznamenává dny, je to šest měsíců, co jsme tátu viděly naposledy. Chybí mi. Sakra mi chybí, ale ještě víc chybí ségře. Občas ji v noci slyším, jak si s ním jakoby povídá. Když jsem to zaslechla poprvé, vehnalo mi to slzy do očí.

Do podpaží si strčím všechny máminy zápisníky. Je jich požehnaně, máma je pečlivá a i když se u toho někdy vzteká a mručí, protože zapomene něco v daný den zaznamenat, poctivě se vrací a vpisuje poznámky k určenému datu. Jdu k ohni, když zaslechnu šramot v křoví napravo ode mě. Bojácně stočím pohled za zvukem a hledám jeho příčinu.

Ježíš, jak já jsem snadný terč! S tímhle panděrem se sunu želví rychlostí a mrštná jsem asi jako lenochod. Doufám, že v křoví je medvěd a ne Hledač. Ať mě radši sežere medvěd, to bude alespoň užitečné pro přírodu, hlavně ať to není Hledač. Ať to je kočka, i kočku bych snesla líp než Hledače. Snažím se zaostřit, ale nevidím nic. Fakt nevidím nic.

Posadím se na svůj špalek a ještě chvíli, napnutý každý sval v těle, pozoruji nehybné křoví. Když mi srdce přestane zběsile bít na poplach a zklidním dech, otevřu jeden z máminých zápisníků. Nejsou nijak tlusté, nemají žádné nadpisy, ale každý má jinou barvu, takže už poznám, které jsou mé oblíbené. Máma do nich píše nahusto, z jednoho řádku udělá dva a naučit se číst její rukopis mi trvalo dlouho, ségra se občas ztrácí dodnes.

Držím tmavě modrý a nejútlejší, nemusí mít nadpis, vím, o čem je. Mám ho nejraději, ale je nejsmutnější. Je o Konečné válce. Lidé v osadách jí říkají Poslední válka, ale máma říká, že to je blbost. Poslední válka je každá, která skončila. Další ještě nepřišla, proto jí máma říká Konečná válka. Rozhodla o všem, hlavně o konci světa, tak jak ho máma i táta znali, světa, do kterého jsme se já i ségra narodily.

Máma toho hodně ví, nebo my si to aspoň myslíme, protože nám vypráví o světě před Konečnou válkou. Mně bylo šest, když Konečná válka došla svého pomyslného konce. Moc si toho z předchozího života nepamatuju. Mám jen kusé útržky, ale když máma vypráví, přijde mi, že si pamatuji víc. Jenže máma vypráví i o světě, jaký byl dlouho předtím, než se sama narodila. Zpočátku jsem tomu moc nerozuměla. Jak může vědět, že něco nějak bylo, když u toho přece nebyla? Ale máma mi i to vysvětlila.

Dřív byly školy. Místa, kam chodily děti, ty stejného věku byly spolu a dospělí je učili o všem možném. Nás učí máma. Mě i ségru naučila číst, psát, počítat, vařit, rozdělat oheň a táta nás zase naučil střílet z luku i praku, plavat a hlavně přemýšlet o věcech i jinak, než jak je vidíme. Třeba, že když vidíme, jak liška žere králíka, tak nebránit toho králíka, i když strašně chceme. I kdyby to byl maličký králíček. Táta nás naučil milovat přírodu a dívat se na ni jako na spravedlivou symbiózu, i když nás ten pohled občas může hodně bolet. Táta nám taky hodně vyprávěl příběhy, ale jiné než máma. Byly to takové pohádky o jiných světech, o technologiích – tomuhle slovu pořád moc nerozumím, i když se mi to oba snažili vysvětlit. Nejde mi to do hlavy.

Já si válku vlastně nepamatuji, protože jsem pochopila ze všeho toho vyprávění, že když je válka, tak jsou dospělí zasmušilí, je hodně hluku, protože padají bomby, lidi se střílejí z pušek a dalších zbraní. Já si ze svého dětství pamatuji ale samé krásné věci. Pamatuji si, že jsme s mámou hodně tancovaly. Vždycky ráno, když jsme vstaly, a pak i během dne a večer. Měli jsme doma rádio, ale větší, než máma teď tahá v batohu. Bylo velké, hnědé, a když z něj hrála hezká písnička, máma zvýšila zvuk, vzala mě do náručí a tancovaly jsme jako pominuté. Dělaly jsme to do doby, než se mámě zakulatilo břicho, takže asi tak do mých čtyř let.

Když se narodila ségra, byla máma hodně unavená a musela jsem občas počkat, než ségru nakrmí nebo přebalí, až pak si mohla hrát nebo tancovat se mnou. Pamatuji si, že jsem se těšila, až ségra povyroste a bude to dělat s námi. Když už na to ale byla dost stará, nebydleli jsme tam, kde bylo to velké, hnědé rádio. Už jsme byli na cestách. A teď… teď čekám dítě já.

Nový život, wau. Vůbec mi to nedochází a taky mám strach. Strach jestli to zvládnu. Máma říká, že jasně, ale ona mě porodila jinak. Šla jsem ven díky těm technologiím, který v tomhle světě už asi nejsou. Ségra šla ven normálně, máma říká, že to bylo jako po másle. Tomuhle výrazu taky úplně nerozumím, nepamatuju si totiž, jak máslo vypadá, ale máma mi slíbila, že ho někdy znovu ochutnám. Chutnalo mi, teda říká máma.

No, prostě mám strach o sebe, o dítě, o mámu, ségru i tátu. Tahle cesta, při které jsme přišly o tátu, je totiž kvůli mně. Táta se v jedné z osad chvíli po tom, co jsme zjistili, že čekám dítě, doslechl, že na jihu je pravděpodobně rozkvět technologií. Mají mít léky a hlavně prej mají i elektřinu. Když to táta řekl, všimla jsem si, jak máma stiskla kapsu u prsou. Tam nosí v uzavíratelném sáčku mobil a k němu nabíjecí šňůru. Často nám říká, že až se jednou dostane k elektřině, první co udělá, bude, že ho nabije tou šňůrou – nechápu jak, a ukáže nám fotky, když jsme byly malé. To taky moc nechápu. Fotky máme, dohromady asi dvacet, ale máme. Jsou velké jako ty máminy zápisníky, takže moc nerozumím, jak se může hromada fotek vejít do něčeho tak malého, jako je mámin mobil na prsou. Máma si ho chrání víc než vodu nebo obvazy. Vím, i když to nechápu, že to je kvůli těm schovaným fotkám v něm.

Cestujeme, protože jsme uvěřili, že někde na jihu od nás je místo, kde mají elektřinu a léky, které by mi pomohly, kdyby porod nešel přirozeně. Proto jsme se rozhodli riskovat a vydali se na cestu, která představuje naši šanci. Ztratily jsme tátu, zabily čtyři Hledače a směnily jsme v osadách už všechno možné. Od doby, co nemáme tátu, jsme toho v lesích moc neulovily, takže směna nefunguje tak dobře. Táta uměl zabít i prase a za takové prase, které nakrmí malou osadu, jsme mohli dostat téměř všechno, co jsme v danou chvíli potřebovali.

Máma schraňuje obvazy, náplasti, baterky do rádia, které jen šumí, žádná hudba se z něj už roky neozvala, ale pořád to zkouší. Taky baterky do našich vysílaček jsou jiné, menší než ty do rádia. Co táta zmizel, máma zapíná vysílačky častěji a častěji. Jejich dosah je sedm kilometrů. Dřív, hodně dřív, třeba tak sedm, osm let zpátky jsme na těch vysílačkách občas chytli někoho okolo. Pak už vždycky jen sami sebe, pokud jsme byli rozptýlení po lese nebo prozkoumávali terén každý po své ose.

Máma taky na každé směně vyhandluje propisky nebo obyčejné tužky, papíry a hlavně zápisníky. Když jsme byly se ségrou malé, tátovi se podařilo nám z jedné velké směny donést i barevné tužky, říká se jim pastelky. Hodně jsme to obrečely, když jsme je časem vykreslily. Od té doby se to mámě ani tátovi už nepodařilo. Přála bych si, až se moje dítě narodí, aby dostalo taky takové pastelky a velký blok s prázdnými papíry. Vím, že nějakou dobu mu to bude k ničemu, ale já to pro něj schovám a budu to nosit s sebou, abych mu to jednou mohla dát.

Co se máma vždycky snaží ze směny přinést, to jsou věci k mytí nebo dezinfekci. Někdy se zadaří víc, někdy míň. Už jsme si ale zvykly. Když jsme byly se ségrou malé, hodně jsme se na každou směnu těšily. Asi i proto, že my do osady nesměly, to až když jsme dospěly. Naši nám to tenkrát zakazovali a každá směna se pro nás tak stávala velkým dobrodružstvím. Schovávali nás nedaleko osady, kam šli, a my se nesměly hnout z místa. Hledači totiž byli a stále jsou všude, a i když v osadách jsou nějaké děti a místní se je snaží chránit, často všechny zmizí. Nikdo neví jak, ale všichni vědí kam! No a proto se máma s tátou vždycky snažili, aby nikdo z osad nevěděl, že ti podivní cestující mají děti. Ze začátku s námi máma zůstávala a čekala na tátu s námi.

Čím dál jsme se ale dostávali z území, ze kterého jsme utíkali, tím víc se měnila řeč lidí, kteří v osadách bydleli, a bylo potřeba, jak říká máma, hodně kreativity hodné dvou lidí, aby se vyhandlovalo co nejlíp. Proto jsme často čekaly samy skoro celý den, schované v křoviskách nebo v jiných špatně přístupných místech.

Jednou jsem se odvážila a vydala se rodičům naproti k osadě, zrovna vycházeli z její brány. Když mě uviděli, oba se ke mně splašeně rozběhli a už zdálky gestikulovali rukama, ať rychle zmizím. Nikdy na nás nekřičeli, nikdy, ani jeden. Tenkrát jsem to ale strašně schytala, už jen proto, že jsem nechala plačící ségru samotnou, a taky proto, že mě i ji mohli najít Hledači. A to by byl konec. Až teď v dospělosti mi došlo, co tím koncem mysleli. Kdybychom jim zmizely, znamenalo by to konec pro ně, neměli by pro co žít. My jsme jejich důvod. Máma často říká, že v dětech je nesmrtelnost a je třeba je bránit vždy a všude. Myslím si, že tím, co říká, hodně naráží na Hledače. Nenávidí je a já jí věřím, když nám říká, že Hledači jsou pozůstatky zla Konečné války.

Otevírám tmavě modrý zápisník, konečky prstů přejíždím po namalované dvoubarevné vlajce a čtu si základní údaje o zemi, která oddálila smutný a nevyhnutelný konec války. Svou statečností, loajálností a neústupností dokázala odvrátit výbuch smrti, konečnosti a hlavně beznaděje o celé dva roky. Když podlehla a její obyvatelstvo vzal prach věčnosti (slova mé matky), nastal chaos. Hranice jednotlivých zemí se rozplynuly, padla měna i pravidla společnosti a s nimi upadla do věčného zapomnění i lidskost. Svět, který fungoval podle pravidel po staletí budovaných, se obrátil v divokou krutost a lačnost po krvi bližního svého.

My jsme tou dobou už byli na cestě. Máma byla pro své okolí možná divná, ale táta říkal, že byla prozíravá. Od začátku Konečné války byla ve střehu, střádala zásoby jídla i materiálu, od map přes baterky až po ponožky z divné ovce, které se říkalo Merino. Já si to ale nepamatuji, pamatuji si hudbu, tanec, procházky, společné spaní, pohádky a nekonečná objetí. Když svět ukázal svou pravou tvář a v městech docházelo ke krvavým bojům, my jsme už byli dobře ukrytí v přírodě na sever od místa, kde jsem se narodila. 

Z křoví kousek ode mě se opět ozval šramot. Zbystřím a ruku natáhnu k ohni, ze kterého čouhá špalek, který by při dobré vůli mohl sloužit jako zbraň. Srdce se mi zastaví. Z houštiny se pomalu krade kočka. Bože! Proč teď, když jsem tu sama. Kočka! V rychlosti mi hlavou bleskne tátův zasněný pohled, když mi vyprávěl, že kočky byly před Konečnou válkou domácími mazlíčky. Lidé je šlechtili, kupovali za vysoké částky, mazlili se s nimi. Při té představě se otřepu. Kočka je svině všech sviní! Mrštná, rychlá, často téměř neviditelná s ostrými drápy a tesáky čouhajícími z tlamy.

Sleduje mě, sice ostražitě, ale jsem si jistá, že vycítila příležitost. Jiný dospělý už by držel v ruce luk a šíp a střílel po ní, hodil by kamenem nebo by se proti ní s hlasitým řevem rozběhl – to totiž fungovalo, pokud by byla sama. Když kočky lovily ve smečce, většinou se běžící člověk po chvíli zřítil k zemi pod salvou kočičích pracek a kousanců. Jednou jsem to viděla, zdálky, ale viděla. Trvalo dlouho, než dotyčný opravdu zemřel. Cítil každé vykousnutí masa, každý hluboký škrábanec. Byl dřív slepý a bez vlasů, než byl mrtvý. Ještě několik nocí mě ta vzpomínka děsila.

Teď kráčí proti mně. Svině! Krvelačná svině, kterou bych za normálních okolností zabila a opekla nad ohněm. Nespouští mě z očí, blíží se pomalu a jistě. Připadá mi, že se mi vysmívá, jako by věděla, že nejsem ani rychlá, ani obratná a že mám na svou obranu maximálně jednu dobrou ránu. Zastaví se pár metrů ode mě, přikrčí se a přestává se hýbat.

Ty zrůdičko, tak pojď, běží mi hlavou. Dítě ve mně cítí vážnost situace, ani se nehne, jen tiše doufá, že nás oba ubráním. Jsi tu sama, viď, promlouvám k ní v duchu. Jinak už byste se na mě sesypaly. Musíš tu být sama, prostě musíš. I tak mám ale nahnáno, tahle je pořádná. Táta říkal, že dřív byly menší, nebyly tak dlouhé a robustní, ani neměly ty dlouhé tesáky. Oči jí žlutě svítily a já přemýšlela, jak se z toho dostanu.

Nepostřehla jsem, kdy se odrazila a dlouhým skokem s vyceněnými zuby a vytaženými drápy letěla proti mně. Sáhnu pro poleno, popadnu ho za část, která nehoří, a když je téměř u mě, švihnu jím zprava doleva.

Zásah! Leť, ty svině, křičím vítězoslavně v duchu. Sejmula jsem ji na jedničku, přesně do středu těla. Dopadá o dobré dva, tři metry dál ode mě a o dobrý metr se ještě odkutálí. Kožich jí trochu doutná, ale oheň ani žhavé dřevo ji nijak rapidně nezasáhly. Se staženým ocasem mizí v lesích. Snad si nejde pro kámošky, pomyslím si.

Bestie! Válka z koček udělala nový druh, nového predátora. Mám ale pocit, že útočí jen na lidi. Asi to je nějaký druh odplaty za to všechno, co se stalo. Ulevilo se mi, když jsem po delší době napjatého pozorování usoudila, že její návrat, alespoň zatím, nehrozí.

Přikládám do ohně z připravené hromady vedle a vracím se k tmavě modrému zápisníku. Přetočím stránku z demografických údajů na máminy osobní zápisky. Ty většinou obsahují informace den po dni války. Máma mi vysvětlovala, že to všechno věděla, protože se o všem informovalo v rádiu a televizi. Proto mohla zapisovat všechno, co se dělo stovky kilometrů jinde. Sledovala na internetu, z bezpečí domova, novináře, kterým věřila, a zprávy od nich ve zkrácené podobě zanášela do zápisníků. Často je všechno prokládané jejími pocity a názory, ale to je oddělené barevně, aby se nepletla fakta s dojmy. Nejčastější máminy pocity jsou lítost nad lidmi, kteří bojují, a strach o nás, o mě a ségru, o naši budoucnost a bezpečnost. Listuji deníkem, a když se dostanu na konec, přečtu nahlas poslední větu: „Rozhodla jsem, zítra odcházíme z města.“

Ten den si vlastně vybavuji. Ne úplně a do všech detailů, ale relativně dobře. I když je to asi dané tím, že si o tom dni hodně povídáme. Pamatuji si, že když jsem se probudila, máma, táta ani ségra už v posteli nebyli. Našla jsem je v obýváku. Rodiče byli oblečení, v předsíni leželo několik sbalených batohů, mezi nimi i můj maličký, ségra si na zemi hrála s takovým pojízdným šnekem a rodiče potichu, ale rychle o něčem rozmlouvali. Když si mě máma všimla, usmála se na mě a řekla: „Pojď, máš tady kakao a snídani. Měla bys to všechno sníst, jdeme pak společně na dlouhý výlet.“ Celé to ráno pak hodně telefonovala se svojí mámou, mojí babičkou. Připadala mi smutná a nechápala jsem to. Přece jdeme na výlet! A k tomu dlouhý. Táta mámu ten den hodně hladil a máma i přesto vypadala smutnější a smutnější. Babičku s dědou jsme pak ještě jednou na pár dní viděli. Od doby, co jsme se rozloučili a vydali se na cestu na sever, už ne. Máma mi říkala, že si pak s babičkou ještě volali, dokud byla možnost někde nabít mobily, pak ale svět přišel i o tu elektřinu, a tím to všechno prej skončilo.

Dostavuje se únava a dítě mě dlouho nekoplo, šlo asi taky spát. Přiložím do ohně a odebírám se do stanu, musím si na chvíli odpočinout. I přes docela slušné teplo zapínám otvor do stanu, hlavně kvůli kočkám. Před medvědem stan neochrání, před Hledačem taky ne, ale kočky umí vcelku dobře zastavit. Tak alespoň nějaká jistota pro trochu klidnější spánek. Budu muset takhle přečkat minimálně dvě noci. Nejbližší osada od nás je den chůze a taky se musí mámě se ségrou něco podařit ulovit, aby bylo co na směnu. Když to půjde dobře, lov bude úspěšný a ještě dnes na noc začnou část cesty k osadě, jsou tam zítra odpoledne. Vyhandlovat něco nebude problém, ségra je torpédo, který ukecá i mrtvolu, takže na cestu můžou vyrazit těsně před tmou. Někde musí aspoň na chvíli složit hlavu a hned s rozbřeskem zase vyrazit. No a pak, tak na pozdní oběd, budou u mě. Teda fakt doufám.

Máma si nepřipouští, že by se mohlo stát, že už nikdy nedorazí. Že budu muset rodit sama. Je tvrdá, vůči takovým myšlenkám je opravdu tvrdá, takže už je ani nezkouším. Ale stejně, když odcházely, poznala to na mně. Objala mě a řekla: „Klid, to chce klid, mámo.“ Bylo to poprvé, co mě tak nazvala a já se skoro rozbrečela. „My hneme zadkem a jsme u tebe, co nejdřív to půjde. Nebudeš rodit dřív než za čtrnáct dní, věř tomu.“

No a to se dostávám k tomu, že celá naše cesta byla vlastně zbytečná. Za chvíli rodím, na jih jsme se nedostali, takže nevíme, jestli tam mají nebo nemají elektřinu. Kvůli tomu humbuku jsme ztratily tátu a já jsem občas na sebe a svou nezodpovědnost naštvaná. Je pravdou, že moje těhotenství bylo velkým překvapením pro všechny. Ne že bychom nevěděli, jak děti vznikají, ale nikdo nepočítal s tím, že můžu být plodná. Ta možnost po výbuchu na konci Konečné války byla tak mizivá, říká máma, že si s tím prostě nedělali hlavu. I proto máma ani táta nikdy neměli tendence nás poučovat o tom, jak zabránit početí, nebyl důvod. A jak řekla máma tátovi, když jsme na to přišli: „No co, deset jí není, do školy nechodí, kariéru jí to taky nezničí, tak se s tím nějak popereme.“

Otce mého dítěte jsem už nikdy od oné noci neviděla. Když jsme zjistili, že nosím jeho dítě, byli jsme od dané osady na kilometry daleko a nikdo z nás se nechtěl vracet, abychom mu řekli, že to vypadá, že náš tandem je silnější než dopady atomovky. Taky bylo lepší, že to ví méně lidí. Od chvíle, kdy jsme se ségrou vyrostly, opadl strach rodičů z Hledačů, když jsme ale nějakého potkali, stejně nepřežil. Nicméně kdyby se Hledači dozvěděli, že mezi osadami pobíhá těhotná ženská, měli bychom je za zadkem pořád. Za posledních deset, patnáct let jsme na cestách a v osadách potkali dohromady tak dvacet, možná třicet těhotných žen. Jo, takhle daleko to lidstvo dopracovalo. Táta se často smál, že dřív, před válkou, by samo sebe lidstvo zařadilo na seznam vysoce ohrožených druhů. My se taky smály, máma už moc ne.

Neklidný spánek a těžké tělo mě donutí otevřít oči. Venku už je tma. Sakra! Dochází mi, že jsem neuhlídala oheň. Co mi břicho a oteklé nohy i ruce dovolují, soukám se v rychlosti ven. Na dně ohniště se ještě povaluje žhavé, i celkem dost. Vedle hromady špalků je naštěstí i na podpal. To určitě ségra, pomyslela jsem si, věděla, že budu zachraňovat. Hrábnu po tom a na žhavé pokládám suché chroští. Po chvíli foukání se mi začíná motat hlava a musím si odpočinout. Kousek od sebe slyším varovné zasyčení.

Ta svině kočičí se vrátila! Z další strany uslyším skřípavé zamňoukání. Ježíš! Je jich víc! Chroští zapraská a oheň se rozhoří. Zbrkle přihazuji větší klacky a menší polena a zběsile couvám do stanu. Ze všech stran slyším, jak se ty bestie blíží.

„Neboj se, holka,“ uklidňuji samu sebe nahlas, „přes stan neprojdou, to je už vyzkoušený.“ Štrachám ve svém batohu a zběsile hledám nůž. Odložila jsem ho před pár týdny kvůli nemotornosti pramenící z čím dál většího břicha. Když ho najdu, šátrám ještě po vysílačce. „Dosah sedm kilometrů,“ zbrkle ze sebe sypu všechna slova, která mě napadají. Zapnu ji. Zkouším prozvonit. Nic, žádná odpověď.

Sedím v krkolomném tureckém sedu, nůž v ruce a upínám pohled na vchod stanu. Díky ohni dobře vidím všechny strašidelné siluety koček, sleduji, jak se prochází po mém území, v blízkosti domova. Žádná se ale neodvažuje ke stanu ani přiblížit. Teplo od ohně sálá už i ve stanu. Zpocená stále sedím a odmítám uhnout pohledem z vchodové celty. Jsem připravená bránit sebe a hlavně své dítě. To se ani nehne, asi tvrdě spí. Při myšlence na spánek se mě začne pomalu zmocňovat. Nevím, kdy usínám, ale mám krásné sny. Zdá se mi, že umím létat, nemám žádnou tíhu na svých bedrech, nemám žádné strachy. Dívám se na krajinu svrchu a cítím se šťastná.

Probouzím se leknutím. Kopnutí od dítěte bylo bodavé. Trošku zakňučím a pokusím se převalit na bok. Zvenčí se neozývají žádné mňoukavé zvuky, a tak v klidu usínám. Nespím snad ani hodinu a znovu se dostaví podivně ostrá bolest. Jak přišla, tak i odejde, a já se začínám cítit příjemně lehká. Rozepnu o pár čísel zip na vchodové celtě. Dovnitř stanu proudí čerstvý vzduch. Všimnu si, že už začíná svítat. Příjemně ochlazená ranním vánkem opět usínám. Zdá se mi o otci mého dítěte a celý sen je zmatený. Pořád se mě ptá, proč jsem mu o dítěti neřekla, nechce, abych ho vychovávala já. Chce ho dát Hledačům, za děti jsou prý skvělé odměny.

S výkřikem se probouzím. Křičím kvůli snu, ale i kvůli bolesti v podbřišku. Bolest se stupňuje a já si připouštím, že to jsou asi kontrakce.

„Bože, tohle sama nezvládnu!“ Do očí se mi valí slzy, nevím, co mám dělat. „Mami!“ křičím jako smyslů zbavená. Sahám po vysílačce a mačkám tlačítko volání. Kdyby byl někdo v dosahu sedmi kilometrů, tak to uslyší a odpoví. Mačkám ho jako zběsilá, stále a stále dokola. Po několika minutách to vzdám. Není to možné, aby se máma se ségrou stihly vrátit tak brzy. Dochází mi, že jsem na to sama. Dýchám. Nebo se o to snažím. Bolesti jsou náhlé, silné, ale rychlé. Zatím jsou rychlé.

„Musíš se rozptýlit, musíš,“ melu pro sebe a v pauze mezi bolestmi otevírám celý vchod stanu. Potřebuju vzduch, potřebuju pít a voda je venku. Ze stanu pochoduju po čtyřech. Cítím, jak se dítě pohupuje sem a tam, jako na houpačce. „Aspoň někdo tu má radost,“ vztekle procedím a zavrčím. Nehodlám se zvedat na nohy, putuji po čtyřech ke kanystru a lehám si k němu. Z kapsy bundy vytahuju pro jistotu nůž, kdyby kočky, a vysílačku, kdyby máma. Pouštím si přímo do pusy proud vody. Voda mi dělá dobře, na chvíli vypínám a myšlenkami odbíhám pryč z reality.

„Vždycky čtyřikrát,“ slyším tátův hlas, „vždycky ti zavolám čtyřikrát, tak poznáš, že jsem to já a je bezpečné mi vysílačkou odpovědět.“ Vidím tátu, jak se na mě usmívá, když se mi podaří dobře vykuchat králíka. Vidím, jak je pyšný, když ulovím rybu, nebo jak je pyšný, když mu předčítám z jedné z našich třech knih. Vždycky mu bylo jedno, co udělám dobře, hlavně že jsem u toho šťastná.

„Chybíš mi, tati,“ šeptám pro sebe. Ležím pod kanystrem postaveným na větším kameni a dívám se na oblohu bez mraku. Příjemný ranní vzduch se začíná ředit přicházejícím teplým ovzduším.

Nová kontrakce, potím se. Chytám se za podbřišek. Začíná mi být blivno. Vzpomenu si na mámina slova: „Až to přijde, budeš mít potřebu hodně pít, ale opatrně, během porodu můžeš začít i nekontrolovaně zvracet. Nebuď na nás naštvaná, že ti budeme dávat jenom doušky. Věř mi, už jsem rodila.“

Skvělý, pomyslím si, když si uvědomím, kolik jsem toho právě vypila. Snažím se nabírat síly mezi jednotlivými bolestmi, ale zkracují se. Postavím se namáhavě na nohy a opatrně chodím. Snažím se vybavit si všechny poučky a rady, co mi máma dávala celé těhotenství. Chodím, co mi síly stačí. Snažím se. Vzpomínám si, že máma mluvila o vodě, že ulevuje. Pachtím se k potoku, funím. Nová bolest, ohýbám se v zádech, držím se za bedra a pořád si opakuju, že musím dýchat. V půlce cesty mi dochází, že jsem si nevzala ani nůž, ani vysílačku. Vím, že je mi to k ničemu. Teď a tady na tomhle místě je mi to zcela k ničemu, ale zároveň je to pro mě určitá vnitřní jistota. Něco, co znám a chci mít u sebe.

Otáčím se na cestu zpátky a pomalu se rozcházím. Každou chvíli čekám další kontrakci. Nic nepřichází. Třeba planý poplach, zkusím se povzbudit. Nakonec, co já vím, jak porod opravdu vypadá. Jenže jestli tohle byl falešný poplach, tak samotný porod musí být peklo.

S vysílačkou u pasu a s nožem v ruce se vydávám zpátky k potoku. Pro jistotu, kdyby to nebyl falešný poplach. I přesto, že jsme asi uprostřed léta, je voda neskutečně ledová i na pouhé smočení prstů u nohy. Odhodlaně se svlékám, při té příležitosti si prohlížím své ohromné břicho. Hladím ho a promlouvám k dítěti: „To zvládneme, neboj, to zvládneme. Klidně i sami.“ Pořád nemám ten pocit, že vím, jestli to je holka nebo kluk. Nějak se na to neumím nacítit.

Stojím po kotníky ve studené vodě a hlavou mi běží, že tohle přece nemůže ulevit od bolesti. Přešlapuji na místě a jsem ráda, že kontrakce ustaly, že mě nenutí do té ledárny vstoupit. Jako bych to zakřikla, projíždí mým tělem nenadálá bolest, ohýbám se v zádech a křičím. Křičím, funím a blouzním. Slyším vysílačku. Křičím, dýchám a křičím. Vysílačku už neslyším. Blouzním.

Bolest odchází, ještě ohnutá se snažím soustředit na počítání, ale u čtvrté šedesátky ztrácím koncentraci a zapomínám čísla. Pak to slyším znova. Jednou, podruhé, potřetí, počtvrté. Vysílačka zazvonila čtyřikrát a zase zmlkla.

Táta! Panebože, táta, křičím ve svém nitru. Hrabu se z ledové vody a se supěním se dostávám k odhozeným svrškům. Šátrám mezi nimi a hledám vysílačku. Držím ji pevně, ale ruce se mi klepou – zimou i rozrušením. Chvíli jen tak zírám na tu černou krabičku a myslí mi prolétne, že jsem si to celé vymyslela. Když odpovím a neuslyším volání nazpět, dojde mi, že jsem na to sama. Takhle se mě na malou chvíli zmocňuje pocit, že je tu táta taky.

Nabírám dech a mačkám postranní čudlík – poprvé, podruhé, potřetí a počtvrté. Hypnotizuji vysílačku očima a čekám na odezvu. Skoro nedýchám, dítě ve mně je stejně napnuté jako já.

Slyším to! Čtyři prozvonění nazpět. Zastavuje se mi dech. Táta!

Mačkám čudlík: „Tati?“

„Borůvko?“

„Tati,“ z očí se mi derou slzy a lapám po dechu, „tatínku, já asi rodím.“

Na druhé straně je slyšet zachrastění a tátův hluboký nádech: „Kde je máma a Palmička? Kde jsi ty?“

Už nezadržuju nic, brečím, vzdychám a zkouším mu odpovídat. „Jsou na směně v osadě Berke, na jihu od dělící řeky,“ zalknu se a přes slzy už téměř nevidím. „Máme tábor pod skálou, ze které je vidět ta osada. Byli jsme tu, když jsme utíkali od měst pryč. Vybíráme místa, která známe.“ Odmlčím se.

„Tati?“ ozvu se po chvíli, polknu lítost a prosebně dodám „Kde jsi?“

„Borůvko,“ slyším z tátova hlasu něhu a starost, což mě uklidní. „Na dosah, teď už vím, kam jít. Brzy jsem u tebe. Šetři se, Borůvko moje, odpočívej, co to jde.“

Slyším, jak táta s něčím šramotí.

„Borůvko?“

„Ano, tati?“

„Chtěl bych si s tebou povídat celou cestu, než k tobě dojdu, ale to by nevydržely baterky. Budu to počítat a každých deset minut ti zavolám. Kdyby se cokoli změnilo, volej ty, ano?“

„Dobře, tati,“ horlivě přikyvuju hlavou, i když to nemůže vidět.

„Jsi moje statečná a vím, že na mě vydržíš počkat, ty i dítě. Za deset minut, Borůvko.“

Dívám se na tichou vysílačku a pořád to nechápu. Táta je tady!

Dosah vysílaček je maximálně sedm kilometrů.

Táta se vrací domů.