Nechte čtenáře prožívat

Jedna z nejčastějších rad v psaní zní: „Show, don´t tell,” tedy v češtině: „Ukazuj, nepopisuj.“ Dobře. Ale co to vlastně znamená? A vážně to platí vždycky?

1. Co znamená „show/ukaž“?

Ukazovat znamená nechat čtenáře, aby sám prožil, co se v příběhu děje – místo toho, abys mu to jen suše sdělil. Používáš k tomu konkrétní scény, smyslové detaily, chování postav, dialogy, vnější projevy emocí.

TELL (Popiš?): Byl naštvaný.
SHOW (Ukaž?): Praštil dveřmi tak prudce, až upadla klika. Pak jen stál, čelisti zaťaté a pěstmi drtil lístek v ruce.

Místo slova „naštvaný“ dostáváme obraz, zvuk, napětí – a čtenář skrz ně cítí, ne jen ví.

2. Proč to funguje?

• Vtahuje to čtenáře do děje. Nečte pouhý výklad, ale prožívá situaci.
• Dává to prostor k interpretaci. Čtenář si sám „skládá“ emoci nebo význam.
• Je to živější. Ukaž scénu, a najednou se svět hýbe, mluví, dýchá.

3. Kdy se naopak hodí „tell/popisuj“?

Ukazovat všechno není efektivní. Někdy je lepší být stručný a výstižný. Vyprávění (tell) je užitečné:

 Při přeskočení času

„Uplynuly tři týdny, než se mu ozvala.“ Nemusíme vidět každý den čekání, stačí popsat časový posun.

 Při shrnutí nepodstatného

„Život v novém městě byl nudný a jednotvárný.“
Není nutné ukazovat každý šedý den, pokud to není důležité pro děj.

 Pro orientaci čtenáře

„Nebyla to jejich první hádka.“
Krátké sdělení může poskytnout kontext.

 Při vnitřním komentáři

Vypravěč občas prostě něco řekne. A je to v pořádku – zvlášť, pokud to má styl nebo ironii.

„Přesně ten typ rána, kdy víš, že to půjde od desíti k pěti.“

4. Kdy „show“ a kdy „tell“?

• Scény, kde jde o emoci, vztah, klíčový moment? → Show.
• Místa, která mají jen udržet tok příběhu? → Tell.
• Pomalá pasáž, kde se nic neděje? → Zkrať vyprávěním.
• Rozhodující konflikt, vyvrcholení? → Vždy ukaž!

Pomůcka: To, co má čtenář cítit, ukaž. To, co má jen vědět, řekni (popisem).

5. A hlavně – kombinuj

Nikdy to není buď–anebo. Nejlepší texty „show“ i „tell“ přirozeně střídají. Scény, kde čtenář vidí a slyší, se střídají s pasážemi, kde autor shrnuje a orientuje. Klíčem je rytmus, rovnováha a vědomá volba.

Závěrem:
„Show, don’t tell“ není dogma, ale nástroj. Nejde o to, abys čtenáři ukazoval všechno – ale abys věděl, co ukázat a proč. Potom máš jistotu, že na tvůj příběh jen tak nezapomene.